Kdysi jsem mívala u vchodu do domu v květináči agáve, jednoho dne mi zmizelo.  A to mě naštvalo, nedivte se. Říkám si, který drzoun vlezl k nám do dvora jen proto, aby ji čmajznul? Komu teď asi místo mne radost doma dělá? Byla pryč, už jsem se smířila. Asi za týden byli jsem u sestry na návštěvě a při kávě se o tom rozpovídám. Jak to tak ze sebe vysypu a znovu to prožívám, najednou koukám,

Včerejší deštivé odpoledne mě uvěznilo doma, měla jsem v plánu sklízet zbytky úrody ze záhonů, no nic, příhodný čas určitě ještě přijde. Sedla jsem ke koši prádla, žehlila a jak jinak,  zas útržky vzpomínek z dětství se do mysli přikrádaly...Proč je odhánět, když občas se víko z truhlice vzpomínkové pootevře, a ony z ní ven jak lehounké obláčky, jedna za druhou vyplouvají .... Třeba ta 

Před Neninou chalupou jsem si to zavinila, po letech se mi žertíček vrátil, myslím, že s úrokem...Pěkně od začátku postavím příhodu do obrazu. Je to už dávno ale dobře si pamatuju jak se to semlelo. Měla jsem práci na směny a z odpoledních jsem se domů vracela posledním autobusem, hodinu před půlnocí. Přiznám, že jsem se docela bála v té noční tmě, když jsem tak sama po cestě kráčela. Občas jel

Tak si tu prohlížím co jsem si nedávno vyfotila, však také kde co fotím..... Už je to taková mánie, která mě pevně drží a ne a ne se jí zbavit. Vždyť i střechu jedné stodoly jsem si blejskla, není to stodola ledajaká, jako  dítko jsem ji důvěrně znala.  Velké stavení, dvůr a vzrostlá lípa, tak k tomu ta stodola patří, všechno je na svém místě, tak jako za doby mého dětství a mládí. 

Tak milí školáci, ještě tři dny a školní dveře za vámi na chvíli naposled zaklapnou a hurá na prázdniny !  Už jen to slovo prázdniny, - kterému uchu školáka by neznělo přímo rajsky ?  Jó prázdniny - trochu se zasním a uteču do vzpomínek.... Minulé století, psala se léta padesátá - jak ten čas letí !  Už posledně jsem tady vzpoměla na babičku, u které jsme s bráškou párkrát na prázdninách

Myslím, že každý má nějaké místečko na té naší krásné zemi, kam se rád vrací, i já jedno takové mám, ale občas tam přicházím už jenom ve vzpomínkách. Při každé zmínce o této malebné vísce se z mého trezoru vzpomínek vynoří film. Scénář je bez chyby a jen neherci v obsazení - babička Františka a tenkrát zatím její dvě vnoučata....Skoro závidím Jarmilce, jak blízko to má , tam k Doubravce,

Dala jsem se do žehlení, před sebou hromadu prádla. U toho můžeš vypnout mozkové závity, nebo i přemýšlet o všem možném i nemožném, prostě jak se ti zlíbí. A jak, sem a tam, po flanelkách dědouše tou žehličkou jezdím, v duchu jsem vzpoměla jak se právalo dřív....Nevím jak městské paní a dívky, ale u nás doma jsme měli kotel, ve kterém se prádlo i vyvářelo. Maminka pod kotlem zatopila, do vody nastrouhala

Byla sobota, maminka zrovna umývala chodbu a najednou se to stalo -  naléhavě zaklepal poslíček radostných zpráv....   "Děvče,  zavelela sousedka,  rychle utíkej pro tátu do fabriky, ať zavolá mamince sanitku!"  Jó,v tehdejší době mít doma po ruce telefon ? Ten měli možná jen na výboře... Rozkaz byl rozkaz,  já letěla jak s větrem o závod, po cestě pěšinou

Dnešní neděle uběhla, ani nevím jak. Slíbila jsem, že uvařím pro celou rodinu oběd, do toho dědouš celý vyplašený, že mu "glykemka" pěkně hopsá. Pobyl si týden v nemocnici aby tu potvoru srovnali a ona ne a ne, chvíli je hodná a hned zase zlobí....Odpoledne jsem musela ven, jen tak se projít a pročistit hlavu. Přešla jsem louku pořádně mokrou a cestou tak trochu rozjímala. Do myšlenek

Už k posledně zmíněnemu Opičáku dnes trošičku přidám a pak za ním zaklapnu vrátka. Slibuju. Ten lesík znám od svého dětství , vždyť jsem nedaleko vyrostla. Přes potok, pěšinkou vzhůru, na silnici přes letiště a kolem Opičáku jsme s maminkou chodili do krámku u mostu pro běžný nákup. Někdy i k tramvaji do města. Kolem dvou hangárů, ty ještě stojí a střežil je hlídač s vlčákem. V lesíku občas i vojáci