Adil | co život přináší

Dnes žádné dlouhé povídání nebude.Jen se zmíním, kde jsem malého vzteklíka viděla. Vítal nás na kraji parku Vigelanda, v norském Oslu, kam jsme si zašli prohlédnout velké seskupení nádherných pískovcových soch s výstižným názvem Strom života. Ten vzteklík tam stál na podstavci, zcela nahý, a výraz v tváři napovídal, proč se Vzteklík jmenuje. Mám něco málo retrofotek a na nich malé děti, včera jsem

Ve skutečnosti se tak nejmenoval, ale bystrozraký byl, a jak  !  Měl oči jako jehly, skoro propíchnout uměly, bylo obtížné se do nich dívat. Kdo ? - jeden profesor ve škole, co nás učil. Když se tenkrát moje mamka vrátila z třídní schůzky, prohlásila: "Ten tmavovlasý s tou bradkou, ten má oči jako trnky, jeho pohled přímo propichoval, divný pocit, já ti nevím..." Mamka ho viděla,

Ten první měsíc po operaci kolene uběhl strašně rychle, den za dnem je vyplněn stále stejnou činností -  především nutnou domácí rehabilitací. Doma ještě nedělám vše co jsem dělala dříve, a abych se za "mordování" té prioritní části mého těla trochu odškodnila, tak si ve volných chvílích čtu. A tolik volných chvil sobě teď dopřávám, jéje, to se ale mám !

Navštívila mě Krista, moje věrná kamarádka,  už od studentských let. A jak už to bývá , zabrousily jsme i do vzpomínek, nejen na školu ale i na další životní štaci -  na práci, která nás potom čekala a shodly jsme se, že to bývalo  podstatně jiné, než je dnes. Při nedávném pobytu v nemocnici jsem si všimla, že personál má svou práci rozdělenou podle dosažené odbornosti, to za nás 

V době mé rekonvalescence mám nějak víc času na čtení a tak toho plně využívám. Knížek mám hodně, je z čeho vybírat. Nejdřív jsem sáhla po Kukačkách od Václava Duška.

Je to příběh dvou dívek, Evy a cikánky Eržiky, které prchají z nápravného zařízení pro mladistvé delikventy. Jejich strastiplná