Adil | co život přináší

Dvanáct únorových dní ve vězení nejvyššího patra té neveselé budovy jsem si občas mohla zpestřit výhledem z okna, ale daleko jsem nedohlédla, po celou dobu bylo chmurné počasí, ještědský hřbet byl neustále schován za neproniknutelnou šedí. Část města jsem měla jako na dlani, a dole se zdálo být jakési mrtvo znásobené tou šedí, ani žádný hluk z městského ruchu tam nahoru neproniknul, jakoby se zastavil

Už jen dva dny a nakráčím tam, kam se nikomu nechce, tak trochu vím co mě čeká, osud mám zpečetěný.

Malá Terezka má kamaráda.

"Bobííí, Bobííí "- volá na chlupáče,

on  ve střehu  čeká

a hned s radostí skáče.

Za kuličkou, za provázkem,

někdy také za ocáskem

a mrská s ním tam a sem,

a na lumpárny myslí jen.

A

Jasně, je to tak pokaždé, v létě nebo v zimě, že tam kam vítr běží, tak tam mraky jdou......

A zas ten můj každodenní ranní pohled z okna -   Jéje, to se valí sněhová