Klubko mých pocitů a postřehů...

Když  za mnou zapadly dveře orthopedie a já se uhnízdila na lůžku pokoje číslo 9, napadlo mne, že se vracím na "místo činu", už jsem v něm pár dní jednou prožila. A teď  jsem také navíc věděla, co mne pak čeká....Tu první noc moje sousedka řezala ostošest,  tak hlasitě a s takovou vervou, že spánek ke mně  ne a ne přijít, mám čas přemýšlet , jak to vše proběhne zítra....Když mne pak z jipky vezli zpět na oddělení, doufala jsem, že na tu devítku to nebude, že místo už bude obsazené. A co čert nechtěl ! Byla tam pro mne postel připravená, tentokrát ne u dveří, ale u okna. A mezi nimi zase ta paní, ta noční údernice, co bez ustání celé noci příšerně chrápala - CHR,CHR,CHRRR,CHRRRR..., mít tak špunty do uší, kdoví, možná by to pomohlo. Já vím, dobře vím, že nemocnice není hotel, ale klid má léčit, když se člověk cítí jako ubitý a na hlučný noční koncert zrovna nemá náladu. Ta  sousedka, věkem má vrstevnice, byla nejspíš nahluchlá, malá telka na zdi připevněná jela skoro od rána až do večera na plný plyn, z nudy to byl její koníček. " Na co se budeme dívat?" padla vždy otázka. "Nám je to jedno, dejte si tam co chcete" my dvě zbývající, jsme se dvojhlasně ozvaly. Nám se spíš chtělo aspoň chvíli zdřímnout a dohnat noční deficit. A že byla tahle ostřílená špitálnice dobře vybavená, také dva mobily tam v akci měla a pěkně nahlas, jak jinak.... A celých 10 dní, jedno a to samé. Péče sester byla skvělá, nemůžu si stěžovat, když se člověk trochu snaží, není špatný pacient. Ale lidé jsou různí, stačí tam jen pozorovat, někteří jsou nevděční a sekýrníci.