Myslím, že každý má nějaké místečko na té naší krásné zemi, kam se rád vrací, i já jedno takové mám, ale občas tam přicházím už jenom ve vzpomínkách. Při každé zmínce o této malebné vísce se z mého trezoru vzpomínek vynoří film. Scénář je bez chyby a jen neherci v obsazení - babička Františka a tenkrát zatím její dvě vnoučata....Skoro závidím Jarmilce, jak blízko to má , tam k Doubravce, do té "mé" vísky, tak dík Tobě, Jarmilko, že pár současných obrázků jsi na blog svůj dala, ta známá místa mé vzpomínky oživila...
Babička - jak jinak si ji mohlo do paměti vtisknout tenkrát to malé děvče ? V domácích šatech ušitých z barchetu, v nezbytné zástěře, na hlavě šátek. Šedivé vlasy, spletené do copánku si vzadu stočené spínala vlásničkou - starostlivá a skromná byla, ta naše babička...Vzpomínám ráda na všechny ty chvíle, které jsem u ní prožila, byly to prázdniny, vše vonělo létem, sluníčko hřálo a, a, a, ....byla to paráda ! Vryly se mi do paměti návštěvy u tety Bóži v sousední vesničce, kam jsme občas chodili. Ta děti neměla, byla to babičky sestra a vždycky nás ráda viděla. Chodívali jsme tam pěšinou přes luka, přes Kamínek, jak se tam říkalo. Tekl tam potůček Cerhovka a louky tam kvetly, motýlci poletovali i drobouncí modrásci, všechno tam opojně vonělo a nespoutaně žilo, vonělo dozrávající obilí v něm červené máčky a chrpy, voněla políčka kvetoucích brambor....kdybych tak mohla vrátit se zpět, do dětských střevíců a do těch let, alespoň na chvilku, na chviličku...U tety Bóži jsme s bráškou vždycky dostali krajíc měkkého chleba se sádlem a se škvarky - tenkrát na vesnici běžné, vždyť vepřík se držel v každém hospodářství, tak jako kravka pro vlastní obživu, babička s tetou si mezitím povídaly a strejček? Ten jenom z fajfky bafal, šibalsky se usmíval a uměl tak hýbat ušima až jsme se smáli a při tom říkal: "Papejte, papejte, ať se nažerete!" A nám dětem, se to jako každá rošťárna náramně líbilo...Vzpomínám, jak jsme s babičkou chodili za dědou dávat mu na hrob kytičku. Na Čihadlech, jak se konec vesnice jmenoval stával pivovar. Kdysi dávno se tam asi vařilo pivo a kousek od něj byl obecí rybníček Nádržka. Okolo vrbičky a hejna hus, i babička husy měla, tam každý své hejno zaháněl aby se husičky osvěžily. Však tam také všude kolem hojně rostla mochna husí, tam bylo jí plno, tady ji nevidíš....U pivovaru bývala dřevěná branka, a od ní loukou pěšina k hřbitovu. Na louce kvetly růžové ocůny a byla tam studánka, kam se chodilo pro vodu, protože na hřbitov tenkrát nebyla voda ještě zavedená. U domovní zdi mívala babička bílé kytky, které tam samy, bez péče rostly. Po letech, když jsem si tady zahrádku zakládala, jsem si z těch kytiček jednu sem dovezla. Už dávno znám jak se jmenují, ale pro mě to jsou, a vždycky budou "babiččiny kytičky"....
Tady jsou na fotce, už mi tu kvetou, záběr je nejasný, ale možná jste poznali, že je to sléz. Opravdu, nepotřebuje žádnou péči, možná jen usměrnit, nebo ho všude bude až moc. On se sám semínky vitálně rozmnoží, tak ten druhý vedle. Tomu zas říkám Hanka, protože od ní jsem dostala původní semínka a on je tu rád, vidíte...
No, mohla bych vzpomínat do alelujá, třeba jak jsme chodili k místnímu pekaři Vltavskému. Měl pekárnu kousek od zámku a tam vám to vonělo ! Čerstvé pecny sotva z pece vytažené hned čímsi potíral aby se leskly, to vám byla vůně a ta dobrota - mlask, mňam....Zahrada u zámku byla tajuplná, vzrostlé staré stromy budily respekt...jednou večer v ní ochotníci hráli Lucernu, událost veliká, všichni jsme na kost zmokli....Nejraději jsme s bráškou bývali Pod skálou, pěkné zákoutí u Doubravky, tam jsme honili husy na pastvu a při tom si ještě hráli, mlsali maliny a ostružiny, z kopečka váleli sudy přes polštářky mateřídoušky, přes hvozdík kartouzek, někdy i přes pupavy....ach jo, ty šťastné chvíle, kam se jen poděly?......