To setkání nebyl žádný velký babinec, byly jsme jen tři, sešly jsme se v domácím prostředí, u jedné z nás, a bylo to moc milé. Kdysi dávno, také my tři, se v té vesničce sešly, ale to jsme celý život měly ještě před sebou, seděly jsme u chalupy na lavičce pod hruškou, a maminka J. nám ven přinesla čerstvé, a tak  voňavé kynuté buchty, nadýchané jako peřinky. Tu hrušku, co tam byla a Jarča

Už několik dní se slunko snaží, a pohled na svět  je hned veselejší, i ti ptáčci si už prozpěvují, a  vesele jak zjara. Jako by už neplatilo - únor bílý, pole sílí, po sněhu už ani památky. Jen na kopcích se u nás ještě drží a i přírodní ledová malba na jezírku, na naší zahradě. Sněženky už o kousek poskočily,  jen víc  zdvihnout hlavičky a otevřít oči. Ten ledový obrázek jsem

V koutku duše  se tahle obava krčila a narůstala, jaký verdikt uslyším po dvou letech při kontrole na očním.  Jasně, šlo to raz dva, po důkladném vyšetření mě "potěšili" sdělením, že pro zakalení je nutné obě oči operovat. No jo, no...co se dá dělat, je to jako když se na starém stroji nějaká součástka opotřebuje, musí se taky vyměnit, aby dál fungoval lépe....A tak chtě nechtě,

Už třetí den je slunečné počasí a venku tak hezky.  Ale zimní měsíc únor   jakoby kormidlem  rejdoval směrem  k jaru, přiznám, že bych se vůbec nezlobila kdyby už bylo, ale i příroda má svoje pravidla, kterých by se měla držet. Moc na ně nedbá, když už se sněženky probudily v ještě promrzlé zemi, a už se jejich hlavičky nedočkavě tlačí ven.

To je jenom malé ohlédnutí za krásným létem, kdy na našem dvorku sluncem prohřátá dlažba dětské zadečky nestudila a lákala je k malůvkám. A k tomu není křídy dost, ta za chviličku zmizí. Čáráním na dlažbě, čáráním na chodníčku k altánu, na rukách i na kolenech,  prostě křída je úplně všude, někdy

Zařekla jsem se, že papriky už ne, že žádná semínka paprik nezaseju, že se na  to už vybodnu, abych si přidělávala práci, že beztak z nich nic nebude. Že jsou s tím starosti, kam to doma dát, když nejsou optimální podmínky a tak... Jenže, vůli mám slabou, tak jsem opět povolila a nad radiátorem

Tak to nikdo z nás neví, je to něco mezi nebem a zemí, ale říká se, že dušička zemřelého se dostala do nebe... Terku přepadlo nachlazení, do školky nešla a zůstala doma a tak mám veselou společnost. Ráda si povídá, nic jí neujde a já se jejími nápady bavím. Nějak mi uklouzlo tohle rčení - tak dušička

Nedávno se mě zeptala Nena, zda bych chtěla darovat život. Abych to upřesnila - ne můj vlastní, ale zachránit život jednomu krásnému kohoutímu mládenci. A já, holka měkkosrdcatá,  jsem se rozhodla, že ten dobrý skutek udělám a  toho junáka mezi své slípky vezmu. A pošetile jsme se domnívala,

Jak vidíte, o mne se tu vůbec nejedná . Dostala se mi do rukou tato knížka, kterou napsala Ljuba Skořepová , a musím říci, že se jí povedla. Vyznává v ní lásku k přírodě a ke své vlastní zahrádce .

A tak pár slov v úvodu této knížky leccos o autorce napoví:

Kdyby ten "Můj"

Toho 19.1. jsme byli na veselé notě,druhý den byl posmutnělý...Hlava plná vzpomínek na  pondělní ráno před dvaadvaceti lety, kdy nečekaně zemřela naše maminka. Tak každého dvacátého ledna mé kroky vedou na hřbitov, chvíli postát a zapálit svíčku a vrátit se v myšlenkách  zpátky....

Nešla jsem sama, měla jsem doprovod, rodinku mého syna.  Bylo pěkné počasí co lákalo k procházce