Když se dávné spolužačky sejdou.

To setkání nebyl žádný velký babinec, byly jsme jen tři, sešly jsme se v domácím prostředí, u jedné z nás, a bylo to moc milé. Kdysi dávno, také my tři, se v té vesničce sešly, ale to jsme celý život měly ještě před sebou, seděly jsme u chalupy na lavičce pod hruškou, a maminka J. nám ven přinesla čerstvé, a tak  voňavé kynuté buchty, nadýchané jako peřinky. Tu hrušku, co tam byla a Jarča ji včera připoměla, tak tu si nějak nepamatuju, ale ty buchty, ty tedy jo! A  její maminku .už v mlžné vzpomínce, drobnou  a srdečnou   venkovskou  ženu. Pak jsem J, dlouhá léta neviděla až v posledním čase, když se vrátila domů, do míst svého mládí. A čas je tak pomíjivý, spěchá a spěchá, na chvíli nezastaví a než se naděješ, všechno je pryč....A i krátký čas, který jsme na to setkání měly v družném rozhovoru uletěl jako nic, ani jsem si všechno sdělit nestihly, nejmilejší byly právě ty vzpomínky. Na  tuhle školu, ve které jsme se denně čtyři roky vídaly, na naše spolužačky, a s povzdechem si uvědomily skutečnost, že už naše řady prořídly....Jaruška, Jana, Gerda, Dáša, Eva, Jana, Erika... A ty veselejší školní příhody, jejda, jakoby to bylo včera, jakobychom byly ještě ty  studentky ...náctileté, tak jsme se cítily. Tedy nemůžu mluvit za druhé, ale já takový pocit  bez nadsázky měla, pro mne to bylo jako mládím pohlazení na duši...

Takové domácí setkání musí být znova, někdy příště, žádné plané slibování, vždyť jsem si všechno sdělit nestihly. A tentokrát na něj budu zvát já, a věřím, že obě děvčata si na to udělají čas.