Tak si tu prohlížím co jsem si nedávno vyfotila, však také kde co fotím..... Už je to taková mánie, která mě pevně drží a ne a ne se jí zbavit. Vždyť i střechu jedné stodoly jsem si blejskla, není to stodola ledajaká, jako  dítko jsem ji důvěrně znala.  Velké stavení, dvůr a vzrostlá lípa, tak k tomu ta stodola patří, všechno je na svém místě, tak jako za doby mého dětství a mládí. 

Tak milí školáci, ještě tři dny a školní dveře za vámi na chvíli naposled zaklapnou a hurá na prázdniny !  Už jen to slovo prázdniny, - kterému uchu školáka by neznělo přímo rajsky ?  Jó prázdniny - trochu se zasním a uteču do vzpomínek.... Minulé století, psala se léta padesátá - jak ten čas letí !  Už posledně jsem tady vzpoměla na babičku, u které jsme s bráškou párkrát na prázdninách

Myslím, že každý má nějaké místečko na té naší krásné zemi, kam se rád vrací, i já jedno takové mám, ale občas tam přicházím už jenom ve vzpomínkách. Při každé zmínce o této malebné vísce se z mého trezoru vzpomínek vynoří film. Scénář je bez chyby a jen neherci v obsazení - babička Františka a tenkrát zatím její dvě vnoučata....Skoro závidím Jarmilce, jak blízko to má , tam k Doubravce,

Dala jsem se do žehlení, před sebou hromadu prádla. U toho můžeš vypnout mozkové závity, nebo i přemýšlet o všem možném i nemožném, prostě jak se ti zlíbí. A jak, sem a tam, po flanelkách dědouše tou žehličkou jezdím, v duchu jsem vzpoměla jak se právalo dřív....Nevím jak městské paní a dívky, ale u nás doma jsme měli kotel, ve kterém se prádlo i vyvářelo. Maminka pod kotlem zatopila, do vody nastrouhala

Byla sobota, maminka zrovna umývala chodbu a najednou se to stalo -  naléhavě zaklepal poslíček radostných zpráv....   "Děvče,  zavelela sousedka,  rychle utíkej pro tátu do fabriky, ať zavolá mamince sanitku!"  Jó,v tehdejší době mít doma po ruce telefon ? Ten měli možná jen na výboře... Rozkaz byl rozkaz,  já letěla jak s větrem o závod, po cestě pěšinou

Dnešní neděle uběhla, ani nevím jak. Slíbila jsem, že uvařím pro celou rodinu oběd, do toho dědouš celý vyplašený, že mu "glykemka" pěkně hopsá. Pobyl si týden v nemocnici aby tu potvoru srovnali a ona ne a ne, chvíli je hodná a hned zase zlobí....Odpoledne jsem musela ven, jen tak se projít a pročistit hlavu. Přešla jsem louku pořádně mokrou a cestou tak trochu rozjímala. Do myšlenek

Už k posledně zmíněnemu Opičáku dnes trošičku přidám a pak za ním zaklapnu vrátka. Slibuju. Ten lesík znám od svého dětství , vždyť jsem nedaleko vyrostla. Přes potok, pěšinkou vzhůru, na silnici přes letiště a kolem Opičáku jsme s maminkou chodili do krámku u mostu pro běžný nákup. Někdy i k tramvaji do města. Kolem dvou hangárů, ty ještě stojí a střežil je hlídač s vlčákem. V lesíku občas i vojáci

S dědoušem jsme dnes courali lesem, křížem krážem, vítr nám zpíval v korunách stromů a já při jeho písni tichounce rozjímala. Stoupali jsme výš a výš,  když jsem ji najednou spatřila.  "Dívej, podívej, to je ta cesta , na tu mám srandovní vzpomínku ! " - Tam stala se před lety příhoda k pousmání a já se vrátila na chvilku zpět.....Muž zvedl hlavu a otočil se a na moje zvolání

Včera bylo posledního září a ejhle, ukázalo se slunko. Po ránu bylo docela chladno, venku po deštích namoklo ale mě to táhlo do lesa. Ani dědouš se nenechal přemlouvat, představa že najdem houby na celé čáře zvítězila. A ony byly, kupodivu, jen toho mokra mohlo být míň. Dokonce václavky začaly růst, no aby ne, vždyť už bylo Václava !  A my je sbíráme a našli jsme

Kdosi prohlásil, že pro člověka jsou vzpomínky jediným rájem, ze kterého nemůže být vyhnán. Dávám mu za pravdu, je to tak. A tak jak je sám život, jsou vzpomínky veselé, vzpomínky smutné a také vzpomínky na trapné chvíle. Jednu takovou tady dnes mám. Je ze školní lavice léty už zestárla ale ve mně přece jen po dubu studia zanechala stopy provinění. Vzpomínka stará už 5O let a co se to vlastně