V místní mateřské školce je paní učitelka Lucie pro naši Terezku ta nejoblíbenější. Snad proto, kdoví, vnučka tak pojmenovala mladou kočičku, nového člena naší rodiny. Lucie, Lucko, Lucinko, Lucíšku, na tolik oslovení už si míca  zvykla, dokonce slyší na Lucindu, tak na ni volávám já.

Do ptačího krmítka dávám každý den hrstku slunečnicových semínek a přidám rozkrojené jablíčko, ať  ptačí opeřenci v zimě nehladoví. Na krmítko vidím celkem dobře z okna, mohla bych cvrkot při ptačím hodování pozorovat i když mi v pohledu trochu překážejí v řadě natažené prádelní šňůry. V krmítku pod stříškou se usadil kosák, už několik dní ho okupuje a z pozice silnějšího malé sýkorky odhání

Kdo zavítá do jedné z nejmalebnějších vesnic našeho kraje, do Kryštofova Údolí, a to v kteroukoliv roční dobu, jistě zklamán nebude. Víska se táhne dlouhým údolím mezi lesnatými kopci podle potoka Rokytky, zdobí ji udržované roubené chalupy roztroušené i po stráních a upravené domky se zahrádkami při cestě. Je to malebný kout nedaleko našeho města, taková oáza klidu, která své návštěvníky přitahuje.

Že na tomto rčení je něco pravdy, to jsem se přesvědčila dneska ráno. Začnu ale popořádku. Děj v mém snu ještě dozníval, když mě probudilo lehké zaklepaní na dveře ložnice. Trochu rozespalá zdvihnu hlavu a koukám  - tak se to Š. přece jen podařilo - přinést mi snídani až k posteli. Minulý týden jí to nevyšlo, radost jsem jí zkazila, že jsem dřív vstala. Nevšední začátek dne to pro mne byl,

Novoroční start máme  za sebou a už jedeme po trati dalších dní, jak kdo, někdo zběsile rychle, a někdo se jen tak pomalu vleče....Že patřím do té druhé kategorie, to je jasné, už nemám kam pospíchat. Třetina ledna je pryč, sněhová nadílka měla zpoždění, štědrá byla jenom na horách a kopcích, tak na nás, tady dole, přišla řada až týden po novém roce.

Včera skončil loňský rok, ten nový, už letošní, svůj první den odečítá, a kdo ví , co nám  v dalších dnech přinese...? S posledním loňským dnem jsem se rozloučila  jízdou na Bertičce a přiznávám, že mě k tomu vyhecovala naše rodinka.,  Chtěli jsme se v slunečném odpoledni  v závěru roku  provětrat. Sice byly jen dva stupně nad nulou, ale já se pro jízdu nakonec rozhodla,

Nedělní ráno slibovalo slunko a příjemně prožitý den ve společnosti rodinky mého nejmladšího. Byla jsem pozvána k obědu a po něm, že si vyjedeme někam do přírody. Oběd byl výtečný a po něm jsme chvíli hráli kostky, jednoduchou hru, které se můžou účastnit i malé děti. Jistě ji znáte, hráčů může být

Vánoce už klepou na dveře, za chvilku k nám domů vejdou a zřejmě žádné sněhové vločky sebou nepřinesou. Sníh si dává na čas a  zdráhá se přijít , kdo ví, třeba se bojí toho koronaviru, který se tu tak tvrdošíjně drží , že se ho nedaří beze zbytku vymést.... I tak, navzdory tomu, mějte Vánoce pohodové a podle svých možností si je v klídku užijte 

Nevím jak to vnímají jiní, ale mám pocit, že čas letí vpřed čím dál rychleji...Ráno se probudíš, vstaneš, a než se naděješ, je tu zas večer...Den po dni stále stejné. Na adventním věnci  jsme už  zapálili třetí svíčku a jistě si našli čas na chvíli klidu a rozjímání. Řada inverzních mlhavých

Před naším domem došlo na konci léta k podivným událostem. Na schodech, u  vstupních dveří si necháváme gumové pantofle, jen do nich vklouznem a hurá na zahradu...Jednou jedna z nich, patřící mé snaše,  do rána ze schodů zmizela. "To je záhada, kde může být ?  Večer jsem tu obě nechala, děti, neschovaly jste mi ji někam ?"  Nikde po ní  ani stopa, až byla po týdnu