Sobecký kosák.

Do ptačího krmítka dávám každý den hrstku slunečnicových semínek a přidám rozkrojené jablíčko, ať  ptačí opeřenci v zimě nehladoví. Na krmítko vidím celkem dobře z okna, mohla bych cvrkot při ptačím hodování pozorovat i když mi v pohledu trochu překážejí v řadě natažené prádelní šňůry. V krmítku pod stříškou se usadil kosák, už několik dní ho okupuje a z pozice silnějšího malé sýkorky odhání a nenechá je zobnout ani semínka. Půlky jablíček spořádá sám, neúnavně zobáčkem klove, až z nich zůstane jenom slupka. Sýkorka se přiblíží jen na okraj krmítka, kosák se ožene zobákem a sýkorka okamžitě frnkne někam do keře a vyčkává, jestli ten černý sobec  aspoň na chvíli odletí. Jak je vidět, i v té ptačí říši  je to jako u lidí. Slabší moc šancí nemá, vyhrává ten silnější a dravější...Od včerejška padá nový sníh, větve stromů a keřů jsou jak bělostnou cukrovou vatou pohádkově obalené, právě jsem nakoukla z okna a ten kosák s řádně naplněným volátkem  už je pryč.  Schoval se nejspíš do korun smrků v zahradě našeho souseda.

Kdyby bylo menší ptactvo všímavější tak na kraji, pod střechou altánu, mají v závěsném krmítku prostřeno. Ještě na tu zásobárnu nepřišli, tak ji půjdu přemístit na větev stromu, i když hustě chumelí.