Kdo pozdě chodí, svým plánům škodí...

Že na tomto rčení je něco pravdy, to jsem se přesvědčila dneska ráno. Začnu ale popořádku. Děj v mém snu ještě dozníval, když mě probudilo lehké zaklepaní na dveře ložnice. Trochu rozespalá zdvihnu hlavu a koukám  - tak se to Š. přece jen podařilo - přinést mi snídani až k posteli. Minulý týden jí to nevyšlo, radost jsem jí zkazila, že jsem dřív vstala. Nevšední začátek dne to pro mne byl, takhle mě hýčkat ! A jak je mým zvykem každé ráno ,když přijdu do kuchyně, letmým pohledem z okna pohladím nebe. Radost mi dělá modrá obloha, a ta dneska ráno byla. A  venku, za oknem, visela záclona rampouchů, no jo, zima už dorazila v plné síle a mráz se jí snaží udržet.

Modré nebe mě nalákalo vzít foťák a vyjít ven. Na jasný ranní záběr zasněženého Ještědu mám spadeno, ale dostat celý ještědský hřeben do záběru to musím tak 200 metrů od domu. Jenže já se s tím foťákem nejdřív prošla kolem domu  a koukla po zahradě, jak po noci sněhu přibylo a taky si tu rampouchovou záclonku chtěla cvaknout zvenčí. No, a tak se stalo...

Ten nejdelší rampouch to byl pořádný kus,ten by možná  i zabít zvládl !  Naštěstí pod tím oknem nikdo v zimě nechodí, je tam jen keř růže.

Chvíli jsem bloumala kolem domu a pak ....můj plán, zvěčnit Ještěd v celé zimní kráse, byl v tahu. Během necelé půlhodiny byl zakrytý jemným šedavým závojem, i když jsem ho přece jen cvakla, fotka je nanic, proto tu není. No jo, kdo pozdě ven chodí, svým plánům škodí....

Sněhová fréza si užívala také, co toho bez velké námahy zvládne ! Když vzpomenu na ty roky, kdy jsme velkou plochu museli v zimě ručně prohazovat, byl to pořádný tělocvik, víc jak na hodinu, a kdo měl ruce se musel zapojit. Tenhle obrázek co sem dávám, to je jenom jako,  žeTerka chtěla  pomocníka když už bylo hotovo, řídit jenom ke kůlně.