V místní mateřské školce je paní učitelka Lucie pro naši Terezku ta nejoblíbenější. Snad proto, kdoví, vnučka tak pojmenovala mladou kočičku, nového člena naší rodiny. Lucie, Lucko, Lucinko, Lucíšku, na tolik oslovení už si míca zvykla, dokonce slyší na Lucindu, tak na ni volávám já. Lákadla zahrady zatím nepoznala, to ji čeká až přijde čas. Voda v jezírku bude ji přitahovat, snad do ní nespadne. Umí vůbec kočky plavat ? - toť je ale otázka....Když ji tak pozoruju, napadá mě - ve svém minulém životě byla asi lazebnicí, jak si její choutky jinak vysvětlit ? V koupelně je ve svém živlu, dění jí tam neujde. Dřív než se svlékneš, skočí do vany, v zadní části klidně sedí a čeká. Pozoruje každý pohyb, hlavně čůrek vody , ten ji facsinuje. Zatáhnu sprchový závěs, kouknu na ni , namydlím se a ona ani nemrkne. Až její kožíšek lehce skropí první kapky vody, teprve pak se pohne, vyskočí z vany, ale daleko neuteče. Sedne na prádelní koš a jakoby samozřejmě, se po kožíšku svým jazýčkem hladí a její pohled jasně říká - o mou společnost vás nepřipravím, přijdu se podívat zítra zas !
