Adil | co život přináší

Vánoce už klepou na dveře, za chvilku k nám domů vejdou a zřejmě žádné sněhové vločky sebou nepřinesou. Sníh si dává na čas a  zdráhá se přijít , kdo ví, třeba se bojí toho koronaviru, který se tu tak tvrdošíjně drží , že se ho nedaří beze zbytku vymést.... I tak, navzdory tomu, mějte Vánoce pohodové a podle svých možností si je v klídku užijte

Před naším domem došlo na konci léta k podivným událostem. Na schodech, u  vstupních dveří si necháváme gumové pantofle, jen do nich vklouznem a hurá na zahradu...Jednou jedna z nich, patřící mé snaše,  do rána ze schodů zmizela. "To je záhada, kde může být ?  Večer jsem tu obě nechala, děti, neschovaly jste mi ji někam ?"  Nikde po ní  ani stopa, až byla po týdnu

Tenhle rozhovor s pětiletou vnučkou  byl zajímavý tím, že ve své dětské fantazii ho brala vážně a své rozhodnutí mi s pevným předsevzetím sdělila. Nechtěla jsem jí to pokazit, tak jsem to brala naoko také vážně, ale nenápadně jsem se bavila....Niť rozhovoru jsem vlastně začala já, otázkou, jestli se jí po kamarádech ve školce nestýská když se teď nemůžou vidět.

Oproti mému očekávání  je říjen víc deštivý, větrný a chladný. Letošní podzim je takový podivný, virová situce tomu jen napomáhá a na náladě nikomu nepřidá. Mám štěstí, že nemusím mezi lidi, a ani nemusím být doma zavřená a jak je to jen možné, můžu jen otevřít dveře a jsem na zahradě... Tam se podle svých sil a možností můžu zaměstnat potřebnou podzimní prací.  Zda je to nutné, dál nebudu