Tenhle rozhovor s pětiletou vnučkou byl zajímavý tím, že ve své dětské fantazii ho brala vážně a své rozhodnutí mi s pevným předsevzetím sdělila. Nechtěla jsem jí to pokazit, tak jsem to brala naoko také vážně, ale nenápadně jsem se bavila....Niť rozhovoru jsem vlastně začala já, otázkou, jestli se jí po kamarádech ve školce nestýská když se teď nemůžou vidět.
T. Jo, stýská se mi po Tedíkovi a taky po Kubovi Peckovi. Ale Tedík je lepší, ten si se mnou hraje víc a když jdeme na oběd do dolní školy, jdeme spolu vždycky první a držíme se za ruku. Tedík je moc hodný. Kubík trochu zlobí, ale babíí, on mě chtěl políbit !
Já - Chtěl ti dát pusu? Asi se mu líbíš.
T.- Asi jo...ale já mu řekla, že ať mi pusu nedává, nebo dostane opar ! Ale já bych se raději oženila s Ondrou, ale to asi nepůjde když už chodí do první třídy. Tak si vezmu Tedíka. A koupíme si spolu koně, jednoho bílého a jednoho hnědého a budeme skákat přes překážky. A až já budu maminka a Tedík táta a budeme mít děti, tak ty děti budou s námi jezdit taky.
Já - Opravdu? A myslíš že to půjde? Co budou dělat babička Š. a děda H./ rodiče / ? Když budete na koních, třeba je budou hlídat, ne?
T.- Ne, sednou do auta a pojedou s námi a budou se dívat. A když budeme mít ještě moc maličké děti, tak přece budou jezdit na hříbatech, ale musejí se pořádně držet !
Když jsem viděla jak ten svůj plán do budoucna spřádá, přišlo mi na mysl jedno takové přání, bohužel vím, že už se nenaplní.... To bych se musela dožít skoro stovky ....