Šla jsem popřát Drahušce, se kterou jsem kdysi pracovala, se kterou se dodnes vídám, které si vážím, kterou mám ráda, kterou dobře znám už dlouhá léta, kterou jsem poznala jako velmi obětavou, která je skromná, která....se nevdala, neměla vlastní děti, která se postarala o své rodiče, pomohla rodině sestry, a tak šel dál ten neúprosný čas...Mám jistotu, že tohle si Drahuška nepřečte, ale že ji

Tak čistý azur dnes na obloze není, právě teď mi prudce na okno bubnují velké dešťové kapky a někde poblíž  rachotí hrom a k zemi se níž a níž tlačí těžká a šedivá deka....

Ty neplodné osobní úvahy, že lepší je slunko než když  obloha s hromovým doprovodem  roní své slzy , 

Možná, ale já na to přijít musím, co jsem to za Ještědem  zahlédla cestou z jedoucího auta. Kochala jsem se výhledem po okolí a naší známou dominantou z  té odvrácené strany. "Jé, koukejte, není to  Červený kámen, ta vyhlídka, co jsme k ní tehdy došli a pro velkou mlhu  už na ni nevylezli ?  Jestli můžeš, prosím, na chviličku mi zastav, já bych si to chtěla vyfotit",

"Na Rusáku je už pár dní hezky zbarvený kohout, sedává na stromě, ten by se ti líbil"  - řekla mi nedávno Jarča. " Děláš si srandu, co by tam dělal? Jak by se tam asi dostal, a zrovna na hřbitov !"  Ten Rusák je vojenský hřbitov z 1. světové války, takový ostrůvek stromů v lukách, za naší vesnicí. "No fakt tam je, přijď se podívat a uvidíš", povídá Jarča.

Přišel k nám bůhvíodkud, nikdo se po něm nesháněl, sedl si ke dveřím a trpělivě čekal až mu někdo otevře. Černý jako uhel,  jen žluté oči  mu svítily jako dvě lampičky a s upřeným pohledem vybízely - jsem jako ten tuláček opuštěný, nevím, kde je můj poslední domov a já bych moc rád nějaký měl. Jsem z toho smutný, nikdo mne nehledá, to už mě můj páníček nechce ?  -Já nechci žít jako

V sobotu jsme zajeli do Svijan, že si prohlédneme opravený zámek a k němu patřící pivovar. Počasí nám přálo, jen to vedro bylo úmorné, ale oba objekty jsme projít zvládli, jen malá Terezka  v prostorách zámku na máminých zádech únavou padla.

Svijanský zámek vznikl z původní renesanční

Horké sobotní odpoledne přivábilo mračna, přivábilo hromy a přivábilo déšť. Ve větru do oken třískaly proudy vody, i pár krup spadlo, a zlověstně hřmělo tak blízko, až  z toho šel strach. Docela krátké bylo to divadlo a pak se vše uklidnilo. Fajn, zas bude zalito, zas je vody plný sud, zas je nová zásoba pro rostlinky, až začnou žíznit.... Nedělní ráno bylo lehce podmračené ale po parné sobotě

Proč se nepovozit, řekla si ta malá žabka, a skočila kačeně na záda. A kačka nic, ani se nehnula, seděla na vodě jak přibitá, bodejť, v takové vedru , myslela si, a já že bych s tebou měla rejdit po hladině?  Vždyť tu ani není místo, samý lupen, samé listy,  to tak, ještě se do nich zamotám !  A tak buď ráda, že aspoň sedíš, chvíli se na slunku opaluj, ale jen chvíli, a pak zas do

Nebylo to poprvé když jsem ho přistihla, jak si to ve večerním šeru štrádí po slepičím výběhu. Šla jsem se podívat, zda mladé slípky co jsem si nedávno pořídila, spořádaně  do kurníku zalezly, aby některá nezůstala sedět někde venku a nestala se vábnou kořistí kuny, která se tu někde poblíž drží. Nebo úlovkem  třeba i tchoře, či lišky, co já vím, co se tak pod rouškou noci může nebohým

Koukám do koruny Ontaria, kolik jablíček letos asi urodí, a co nespatřím? - ve větvích ptačí hnízdo !  A příliš vysoko ani není, a to je pár metrů od jabloně bezpečná koruna vysoké borovice, a tam žádná kočka nepoleze. Nešťastné místo si ti ptačci zvolili, kocour Fiďouš se na ně dívá jen z kočičího nebe, od něho jim zkáza nehrozí, ale co ten černý kočičák co k nám odkudsi přivandroval