Přišel k nám bůhvíodkud, nikdo se po něm nesháněl, sedl si ke dveřím a trpělivě čekal až mu někdo otevře. Černý jako uhel, jen žluté oči mu svítily jako dvě lampičky a s upřeným pohledem vybízely - jsem jako ten tuláček opuštěný, nevím, kde je můj poslední domov a já bych moc rád nějaký měl. Jsem z toho smutný, nikdo mne nehledá, to už mě můj páníček nechce ? -Já nechci žít jako bezdomovec ! Jakoby věděl, že tu nedávno ještě náš kamarád Fiďoušek byl, že po něm zbylo jen kočičí krmení a hlavně v srdci prázdné místo. Nechte si mne, nechte si mne , já se budu slušně chovat, já vám Fiďouše nahradím rád, mně se tu líbí a ani vás nebudu otravovat ! A tak jsme se ptali po okolí, zda ho někdo nepostrádá, a nic ! Tak nemusel přemlovat nijak dlouho, prostě tu zůstal a bylo. Matěj ho s radostí pojmenoval - bude to Miki, Mikeš. Ale moc dlouho si neužil vstřícného domova, kde našel pochopení a stalo se to co Fíďovi, a oba "kluci" už jsou vedle sebe, v tom kočičím nebi....I toho Mikeše nám jedno auto na silnici srazilo ! Tak už je pryč, ten černý kožíšek a zas je po něm prázdno. Je těžké rozhodnout se pro dalšího, když nikdo neví, co se zas a kdy stane, kdo se má se smutnou ztrátou těch kočičáků vyrovnávat, to bychom se museli přestěhovat, nejlépe na samotu u lesa
