Slunko nás hřálo po celý den, skoro jako v létě,  nebeská klenba, nádherně azurová a z ní všechny obláčky dočista vymetené,  to byla paráda ! A ptačí koncert, to jásavé trylkování, kdo by ho nevnímal?  Jeden  čmelda se probudil, prolétl kolem, možná už hledal něco sladkého, asi

Dnes byla krásný slunečný den a navíc neděle, s tak azurovou oblohou, že sedět doma nečinně, to se nedalo....Vylezla jsem ven, už mne to pomalu "chytá", jen slepý by neviděl, co všude čeká práce. "Máťo, prosím tě, přines mi hrábě"volám na vnuka, chtěla jsem z

Ťuky, ťuk - haló, kdo tam ? To jsem já , JARO, - tak račte vstoupit !

No, jistě se nenajde ten, kdo by ho nepustil  přes svůj práh,  a dveře mu před nosem zavřel.....Vítáme tě, a tvé dary přijímáme....

Skříň narvaná k prasknutí a já hledám a hledám, propadám panice, tak  všechno vyhazuju ven. Kde se to tu vzalo ? Takových hadrů navěšených na ramínkách, páté přes deváté, hadrů mně neznámých. Bože, kam se podělo moje oblečení, kde jsou mé halenky a dlouhé kalhoty? Ani sukně tu není jediná, ne počkej, hele našla jsem jednu, co jsem si kdysi sama šila. Tak si ji vezmu, co mi zbývá, do práce

Ten první měsíc po operaci kolene uběhl strašně rychle, den za dnem je vyplněn stále stejnou činností -  především nutnou domácí rehabilitací. Doma ještě nedělám vše co jsem dělala dříve, a abych se za "mordování" té prioritní části mého těla trochu odškodnila, tak si ve volných chvílích čtu. A tolik volných chvil sobě teď dopřávám, jéje, to se ale mám !

Konečně chvíli venku, jen tak projít zahradou, pokoukat se, prohnat pár myšlenek hlavou - až mi to půjde, budu se držet navyklých činností tak jako dřív?  Vrátím se do starých kolejí a zahradu neošidím, nebo už od těch zvyklostí slevím ? Popravdě, ještě je čas, ještě jsem se nerozhodla, nějak bylo, nějak bude....Asi už nebudu tak umanutá, něco si odpustím, ale něco si pro radost ponechám.

V době mé rekonvalescence mám nějak víc času na čtení a tak toho plně využívám. Knížek mám hodně, je z čeho vybírat. Nejdřív jsem sáhla po Kukačkách od Václava Duška.

Je to příběh dvou dívek, Evy a cikánky Eržiky, které prchají z nápravného zařízení pro mladistvé delikventy. Jejich strastiplná

Dvanáct únorových dní ve vězení nejvyššího patra té neveselé budovy jsem si občas mohla zpestřit výhledem z okna, ale daleko jsem nedohlédla, po celou dobu bylo chmurné počasí, ještědský hřbet byl neustále schován za neproniknutelnou šedí. Část města jsem měla jako na dlani, a dole se zdálo být jakési mrtvo znásobené tou šedí, ani žádný hluk z městského ruchu tam nahoru neproniknul, jakoby se zastavil

Když  za mnou zapadly dveře orthopedie a já se uhnízdila na lůžku pokoje číslo 9, napadlo mne, že se vracím na "místo činu", už jsem v něm pár dní jednou prožila. A teď  jsem také navíc věděla, co mne pak čeká....Tu první noc moje sousedka řezala ostošest,  tak hlasitě a s takovou vervou, že spánek ke mně  ne a ne přijít, mám čas přemýšlet , jak to vše proběhne zítra....Když

Kdybych dnes potkala kominíka, fakt bych si na něj sáhla, vůbec bych se nestyděla, jen chytit se za knoflík by mi nestačilo,  pořádnou porci štěstí potřebovat budu. .....

Už jen dva dny a nakráčím tam, kam se nikomu nechce, tak trochu vím co mě čeká, osud mám zpečetěný.