V posledních dnech je venku jako v časném jaru, jen studený větřík to kazí,  jak tady u nás  neúnavně fouká.  Únor za sebou ještě nezavřel vrátka, vím, že ještě je čas, ale modrá obloha a sluníčko na ní, asi mnohé z nás k nečemu láká... I mne včera zlákalo a nahánělo, že bych už mohla začít. Rozhodit hnojivo kolem jabloní, budou jablíčka ? Zatím je brzo na odpověď, tak kdoví....Také

Prozkoumat,  kam vede jedna cesta na kraji karlinského lesa, to jsem si plánovala už dříve, když jsem si všimla, že se upravuje. Dovede mne na lesní cestu, po které jsem jedno podzimní odpoledne tlačila kočárek a v náruči držela řvoucího vnoučka ? Jestli ano, tak vnukovi o tom porozprávím, až do těch míst spolu dojdeme.To byla tenkrát příhodička, to jak jsem se pořádně zapotila, dám "do

"Půjdeme se projít, venku je docela hezky..."  zeptala jsem se včera hned po obědě Matěje.

"Můžem jít naproti, mamce, co říkáš ?  Z práce jde dneska pěšky, můžem ji překvapit. Co myslíš, kam nejdál dojdem cestou k Pilínkovu

Pomalu se blíží den D,  to půjde naší vsí masopustní průvod. Bude to už potřetí, ta stará tradice se tu vzkřísila  a měla dobrý ohlas.  Takže 1. březen bude jistě patřičně veselý a já si to veselí nenechám ujít....

" Babí, já asi půjdu za vojáka, ale ještě nevím...",  těší se na průvod Matěj.

"Máťo,

Pan Rambousek,  listonoš  v pošťácké perelíně, vidím ho, jako by to bylo dnes...  S velkou koženou brašnou přes rameno, každý den plnou novin, ani běžná psaní v obálkách tehdy nechyběla.  Dobrosrdečný, hlaholný pošťák,  boty jako loď, pro každého  úsměv měl,  jak ty své boty svůj rajón znal, prostě člověk na pravém místě.....Tenkrát

"Tak Matěji, jak dopadlo tvoje první vysvědčení ?" ptám se toho našeho kluka, sotva vyšel ze školní branky. Tvářil se jaksi podivně a žádná radost ve tváři.  "Tak co ?  Jistě máš jednu velikou jedničku."  Po chvilce mlčení konečně promluvil :  "Mám jich jen osum, chtěl bych jich víc !"  "To tě chválím, ale cožpak ti to nestačí

To jsem si musela říci nahlas, když jsem se do toho pustila,  - ježkovy voči, je to vůbec možné ? Ty haldy fotek nacpaných v mém počítači, jak já ho za poslední tři roky nakrmila, vždyť chuděra sotvá dýchá.... A tak prohlížím a třídím, ukládám i mažu a slibuju mu, že už nebudu fotit co cestou potkám, že nebudu fotit kde co vidím...ježkovy voči, já se znám, slib asi nesplním, co jen s tím udělám

Tak už k nám pod Ještěd konečně dorazila a zatím nesmělou zastávku udělala, možná se zabydlí na nějaký čas, no, uvidíme....

Nedávno jsem shlédla časosběrný dokument  Láska v hrobě, skutečnost, že je lidská bytost schopná a sama sobě dovolí spadnout až na samé dno, to přímo šokuje.  Jsem přesvědčená, že záchrana se vždycky najde, jenom mít vůli, jenom o záchranu stát....

Když jsem po škole přišla na určené pracoviště, k lůžku pacienta, byla tam jedna o něco málo starší kolegyně, paní

Fotím, fotíš, fotíme  -  skvělý článek jednoho neméně skvělého blogu a šikovného kutila.....Chcete se přesvědčit ?  Tak navštivte  dokapsy. blogspot. cz  a uvidíte sami.

A jak snadné je dneska fotit, to nikomu náročné nepřipadá a ani moc  práce to nedá, stačí mít foťáček digitál. Stačí jen malý, obyčejný, takový akorát do kapsy. Pak už jen