Prozkoumat, kam vede jedna cesta na kraji karlinského lesa, to jsem si plánovala už dříve, když jsem si všimla, že se upravuje. Dovede mne na lesní cestu, po které jsem jedno podzimní odpoledne tlačila kočárek a v náruči držela řvoucího vnoučka ? Jestli ano, tak vnukovi o tom porozprávím, až do těch míst spolu dojdeme.To byla tenkrát příhodička, to jak jsem se pořádně zapotila, dám "do placu" někdy příště.....
Cesta lesem, nově upravená, kam nás asi dovede ?
Áá, koukáme, že nás ta cesta z lesa už vyvede na okraj, a já zatím netuším kam. To místo s povedenou příhodičkou to asi není, nic tady nepozávám. Navíc už zpevněný povrch najednou končí a před námi blátivě rozryto.
A jéje ! Tady to už známe. Cesta nás "vyplivla"někde jinde, než jsem si myslela, že nás dovede. A teď už víme, jak si můžeme zkrátit cestu k Ještědu.
U nás bez sněhu, ale za Jizerkami jsou odsud vidět zasněžené Krkonoše. Foceno s přiblížením.
Nevzala jsem si své hole trekovky, Matěj mi nabízel ty jeho přírodní. "Babí, nechceš je půjčit...?"
Tady , o znatelný kus níže, jsme u kraje lesa s nezapomenutelnou příhodičkou, tady jsem s tím malým řvounem tenkrát mezi stromy zmizela.
Nosatý stromový skřítek se při naší zpáteční cestě potutelně usmíval : "Tak co, jak průzkum dopadl, tak už to víte...?"