Půjdeme se projít ?

"Půjdeme se projít, venku je docela hezky..."  zeptala jsem se včera hned po obědě Matěje.

"Můžem jít naproti, mamce, co říkáš ?  Z práce jde dneska pěšky, můžem ji překvapit. Co myslíš, kam nejdál dojdem cestou k Pilínkovu ?"

"Babčo, já myslím, že až k té rozdvojce cesty, ale pak musíme tou horní, možná, že dojdeme až ke kostelu..."

Šlo se nám pěkně, vítr nefoukal, jak tady většinou fičí, cesta suchá, dole po sněhu ani památka. Jen nahoře na Ještědě a přilehlých sjezdovkách bylo ještě nasněženo, ale tady dole, to únor zatím nepřipomíná... Přešli jsem rozcestí , šlapeme dál a Matěj to odhadnul správně. Došli jsme ke kostelu, a koukejme !  Svižným krokem se před námi objevila maminka.  No nic, dál už jsme nešli, já chtěla ještě kousek dál k Pilínkovu, tak možná někdy příště....

Když jsme se  procházkou  oba dva loudali, koukali jsme  po všem možném. Po nových domech, skoro přepychových, po upravených zahradách, jak houby po dešti, to všechno vyrostlo v hanychovských prolukách mezi staršími domy, a nejen v prolukách, také na lukách, na všech volných místech pod Ještědem... Jen jsme se koukali, focení nebylo, myslím si, že bych při tom mohla být někomu podezřelá...

Stejně jsem si pár jiných obrázků přinesla. Fotíš, fotím, fotíme  ......prostě mi to nedá... I na všedním si něco hezkého najdu, dost už slov, jiná už nebudu, to jsem prostě já !     Tak půjdem se projít ?

Jedna třešňová stařenka, přežije ještě nějaký čas...?

Kostelní věž už nás vítá...

Tak, jen malé zastavení v místech, kde jsme se s Máťovou maminkou setkali a jdeme pomalu zpátky...

Lavička u tramvaje lákala k posezení,  je z ní totiž na vrchol Ještědu výhled. Škoda, že nebyla nad hlavou modrá.....

Tou tramvají nejedem, ale kouknout se přece jen musím

Mám ráda  stromy,  i bizardně pokroucené, každý takový, za pozornost stojí, tak tento je tečkou za příjemnou včerejší procházkou.