Adil | co život přináší

Venku je nevlídno, do oken bubnuje déšť, a poryvy větru to umocňují a mně už od rána běží hlavou jeden strašně smutný den, právě dnes, před 45 lety...Když jsem to sobotní ráno svého tatínka doprovázela do nemocnice, ani ve snu by mne nenapadlo, že s ním mluvím už  naposled...A v paměti je to stále tak živé, jakoby by další pádící čas nic z toho nesetřel...

Při společném pátečním posezení

I moje maminka byla Anna a dnešní den pro ni býval jistě veselejší, než celá řada dnů  ostatních.  To však odnesl pádící 

"Jé, to jsou potravinové lístky ! Kde jsi k nim přišla ?" - ptám se Šárky když mi je ukázala.  "Moje babička je měla v dokladech, asi schované na památku..." Ale babičky  se na víc už zeptat nemůže, ta odešla nedávno, v devadesáti letech.

Ty lístky mi matně připoměly, jak je naše maminka kdysi stříhala, když  šla na nákup do konsumu..

Od 21.8.1968 už uběhla dlouhá řada let, ale na tento den přímí účastníci děje  zapomenout jistě nemohou.  Přes naše město k nám z Polska mířily ruské tanky "spřátelené armády" a protože vojenskou okupaci občané naprosto nečekali,  začali protestovat,  a pak následky byly tragické. Devět mrtvých dnes připomíná pamětní deska na budově radnice a na ní jména nevinných