Adil | Tenkrát, v osmašedesátém...

Od 21.8.1968 už uběhla dlouhá řada let, ale na tento den přímí účastníci děje  zapomenout jistě nemohou.  Přes naše město k nám z Polska mířily ruské tanky "spřátelené armády" a protože vojenskou okupaci občané naprosto nečekali,  začali protestovat,  a pak následky byly tragické. Devět mrtvých dnes připomíná pamětní deska na budově radnice a na ní jména nevinných lidí, kteří při sprše střel zaplatili svým životem.  V ten den, po ránu, jsem ani tušení neměla co se tak blízko děje, to už jsem byla na cestě do své práce, šlapala jsem do pedálů dámského cestovního kola a blížila se k zámečku očního ústavu, o jehož současném žalostném stavu jsem tu nedávno psala. Byl hezký den a jen jsem vnímala vzdálené hučení na obloze, kde by mne napadlo co to znamená, že nejen tanky ale i vojenská letadla  byla použita ke vpádu do české země. Pak o rok poději už jsem v centru dění byla, ten den jsem měla v nemocnici noční směnu, v ulicích byla neskutečná vřava po celý den, ani večer neutuchla. Lidé brojili proti cenzuře, volali po svobodě slova, po svobodě země, po odsunu pevně usazených vojsk, ale to už proti nim nestáli vojáci, ale členové Lidových milicí a útvary SNB. Srocení lidí rozháněli proudem vody, v ulicích padaly slzné granáty, ze všeho šel skutečně strach.  K nemocnici jsem se nakonec dostala  velikou oklikou, mimo střed města, Pražskou či Moskevskou ulicí bych tehdy vůbec neprošla. Na tyto srpnové dny by se v historii naší země zapomínat nemělo a nikomu už nesmíme nic podobného dovolit.