Adil | Ještě jsem tam....

Ještě jsem tam a nějak ze své mysli nemohu vyhnat to, co se mi teď ve vzpomínce jeví  jako pozemský ráj ,  co v mé paměti utkvělo tak silně, že si to ještě dnes chci zase  připomenout a tak tu truhlici nostalgií opředenou, jen tak zlehka znovu pootevřu, ať se pár střípků vzpomínání trochu proběhne..

Ta babička, tak útlá v barchetových šatech zástěrou přepásaných, a do drdůlku svinutým copánkem šedivých vlasů vždy pod šátkem ukrytých, to byla naše babička !  Dneska ji vidím už trochu zamlženě, jak jdeme s ní přes Kamínek na návštěvu  k její sestře, bezděkovské tetě. Pěšinou přes potůček Cerhovku, voňavou rozkvetlou loukou, malí motýlci modrásci  poletují kolem, a v mokřině hlavičky krásných bodláků co vůbec nepíchají, takové jsem u nás

tehdy neviděla , nebo jsem si jich jen nevšimla ? A u první stodoly v Bezděkově voněla mateřídouška a smály se kvítečky "slziček panenky Marie", tak ještě kousíček k brance, teta už nás čeká, s čajem a měkkým krajícem chleba namazaným domácím škvarkovým sádlem.  A strejda Benák fajfku z pusy nedá, hned potutelně uši zvedá , krčí čelo tak, až mu kůže na temeni jezdí sem a tam,to pro nás  vždycky trochu kašpařiny, ať se můžem smát ! Jindy zas jedeme do lesa na Leština, babička s trakařem a s pytli na šišky, aby měla na topení a mohla uvařit. Tady u nás v lese, tady je šišek plno všude, to bys koukala babičko, ne jak ty malé borové tam  na Leštinách ! Cestou zastávka u políčka brambor, na takovém štráfku pod silnicí k Štěpánovu, kde měli i jiní ze vsi v držení svůj díl.  No, brambory, to my jich měli doma plné pole, ale třešně, ty jsme  neměli !  Při cestě na šišky, na stráni pod lesem, byl u křížku velký třešňový sad. Já mlsně koukala a chrupky se mi z korun stromů posmívaly - dala by sis, dala,  viď ? Ale žádnou jsme si neutrhli, krást se nemá a taky  hlídač by nás hnal. A jednou s Janou ze sousedství jsme přes  Leštiny na maliny šli. Byl tam pruh mezi lesy a uprostřed dřevěný triangl, malin i zralých ostružin plno, a k tomu houby ještě, to babičce udělám radost, ta bude koukat co jsem jich přinesla ! Ale zato  babička jako já nejásala - "koukej je vyhodit na hnojiště, vždyť to jsou prašivky" zlobila se. No, já už dávno vím, že to nebyly ani hříbky ani kozáci, jak jsem si myslela ale ti klamaví hořčáci.  Z těch  by chutná smaženice nebyla !  A obecní plácek vedle  babiččina domu ukončený Daleckých stodolou, byl porostlý mochnou husí, a tam jsme si hrávali na složených prknech a  kamenech, ale když  přišel obecní bubeník a stál pod tou hrušní u Málkových vrat, v té své pestré  bubenické uniformě, a paličkami třískal do bubínku, to se mi moc líbilo. A to každý hned nastražil uši, jaké zprávy přinese.. A Lédlovic husy do toho kejhaly jako by ho  chtěly překřičet. Pod skálou u Doubravky, tam jsme měli préé, ale na druhý břeh jsme ani nepáchli, my naši babičku poslouchali, tam to bylo tabu. A také k Nádržce jsme běhávali ,takový obecní rybníček vrbovými keři lemovaný, prostě rybníček husí... A také Součkovo pole, jak nás lákaly zrající makovice a když jsme šli kolem všimla jsem si jabloně s "hrkáči".   "Jé soudky" říkám bráchovi, a odněkud se ozve výstražně  - "Já ti dám soudky !!" No já se tak lekla, vždyť jsem nic neprovedla, ani jedno jablko si neutrhla !  A pak je tu jedna místní postavička, Pepík Turků, někomu pro smích někomu pro soucit. Ten Pepík, co svoje jízdní kolo  z ruky snad ani nepustil, co trpěl samomluvou a pořád si "pod fousy" něco brblal, tak ten vždycky věděl kam nás má zařadit a hned nás vzal na vědomí slovy -  "a  jéje, Liberec je tady !"  Ani ta pěšinka loukou, nahoru ke hřbitovu, mi z paměti nezmizela, vedla za vrátka u pivovaru, kolem studánky kde babička brávala  vodu na zalití dědova hrobu a tam pak do vázy dávala bílý sléz.. Nevím zda se to hodí, už nejsem ta malá holka, ale co, vždyť už jen vzpomínám, tak sem tu "pikantnost"  dám. No, byly to kadibudky, co mnozí mívali, ale zrakům sousedů většinou skryté. Ale u Nádvorníků ji měli  na očích. Měli ji skoro uprostřed dvorku, a navíc na nožkách, tak když si  někdo druhý něčeho všimnul, tak  potom...a když jsme viděli hubatou Zdenku jak uvnitř zmizela,  tak to nás přepadla škodolibost...A byla tu ulička vedoucí od Špejcharu, ta byla tak trochu skrytá, vedla podle plotů za zadní částí některých domů a tu jen tak při okraji lemovala stružka stékající močůvky. Nikdo si nestěžoval, snad to nikomu ani nevadilo a co tam  za plotem bývalo červeného rybízu. Snad na každém dvorku a ve chlívku  nějaké zvířectvo lidé měli , což bylo na vsi docela běžné a proto ta močůvka zrovna tak.

Teď už tu truhlici zavírám nadoraz, a ty vzpomínky zase pozamykám, slyším hlas klekánice.  Bim bam, bim bam, z buclaté věže kostelíka sv. Jiljí  vyzvání do ticha zvon. Je večerní osmá, tak honem domů, ať  si nás ta klekánice nevezme, tak rychle domů, za babičkou !