Adil | Ráda se vracím....

Babiččiny kytičky - tak po dlouhá léta říkám prostým kvítkům bílého slezu,  vždycky mi babičku připomenou a přivanou do mysli dávný, bezstarostný  prázdninový čas jedné malé holky co měla štěstí prožít ho u babičky. Proto to kvítí má místo v mé zahrádce , tak jako  babička má místo v mém srdci. Je první prázdninový den, snad i proto se vzpomínka vrací a i když už sama babičkou jsem, dokonce i prababičkou, tak jakoby to bylo včera, jakoby by nic z toho neodnesl čas. A když zrovna teď, jenom tak přivřu oči a vybavím si něco z toho, malý kousíček od Doubravky, stačí jen prosluněná stráňka Pod skálou, jakobych i teď cítila vůni mateřídoušky, slyším tiché šplouchání líně tekoucí vody a možná i kejhání hus, co se pasou nedaleko....Jsem tak trochu snílek asi, mít tak kouzelný proutek, tak bych si to přičarovala aspoň na jeden jediný den ! Stát se zase tou malou holkou, co si plnými doušky užívá ten krásný  prázdinový čas. ....

Tenkrát, když zazvonil zvonec, a mému prvnímu školnímu roku byl konec,  hned druhý den odjeli  jsme s bráškou a to  poprvé,  skoro do neznáma. Vláčkem couráčkem nás odvezl děda a pro mě to byl dosud nepoznaný zážitek.  Půl dne cesty to bylo, vláček supěl po kolejích, a stavěl v každé stanici.  O dým a jiskry nebyla nouze, aby ne, však měl co dělat, občas o sobě dal vědět a zahoukal - slyšíte , dávejte pozor já jedu ! A na velkých nádražích pak  znavený jen tu svou páru vypouštěl....Když jsme tak jeli znvu za rok a pak za dva, jé, já už poznávala mnohé stanice a i tu krajinu co mému pohledu zpět do dálky ubíhala.  Je toho hodně co se mi do paměti z té cesty zapsalo, já si to užívala náramně ! 

A už sedím v malém autobusu

, a jsem celá nedočkavá, až bude sjíždět na Kroměšín, už je vidět Hradiště, už je vidět zámek, už je vidět kostelík, a tady je Obstův mlýn ! Přes řeku kousek do zatáčky, ještě kousek a už tam budem, babička nás čeká ! Z náměstíčka na Čihadla,  kolem bývalého pivovaru, kováře Daleckého, kolem Pátků, Karfiátových, Nádvorníků, Dvořáků a Málkových a všude kolem v zahrádkách rozličného kvítí, voňavé bílé lilie, ostrožky, kopretiny, floksy, vysoké slezové růže, a ještě mnohé jiné, směsice květinové vůně a vůně pravého venkovského domova. Na některých dvorkách hejna hus, někde rybízem obalené keře, za plotem u koláře Málka vysoká hrušeň bohatě obalená plody, jestlipak tam stojí ještě dnes? A pak naše babička v kuchyni u sporáku, ve kterém topí šiškami a nasekaným roštím, smaží nám pletence z koblihového těsta, pak bohatě pocukruje, jindy namaže máslem  čerstvý výtečný chleba od místního pekaře Vltavského, a navrch dá ještě syrob, to byla pochoutka až se nám boule dělaly za ušima !  Ten syrob - tak babička říkala z cukrové řepy vařenému "medu", a ono nám to chutnalo opravdu jako med. Ty prázdniny, to bylo něco, byli jsme pořád někde venku, většinou dole na hřišti Pod skálou a sebou jsme brávali na pastvu i babiččiny husy, my ve vodě v klidné zátočině, a husy občas také.... Měla jsem ráda i tu pěšinku za Turkovým plotem, vinula se dolů k řece, kolem voňavého pole se zlátnoucí pšenkou, při okraji zdobeného vlčím mákem a chrpou. Bylo by povídání o tom všem, co se mi do duše ukrylo, bylo by ho mnohem víc, to jsem jen na chvilku otevřela tu svou pokladnici vzpomínek na ty kouzelné prázdninové časy.  Dnes je jiná doba, mladý by možná mé "básnění"ani nepochopil, jaké to v tom čas bylo, ale pro mne to bylo jedinečné, dávno už není moje babička milovaná, a i ta víska změnila  tvář....