Když jsem dnes, v předposlední den tohoto roku vstala, tak jako vždy, první můj pohled patřil obloze. Nezklamala, no řekněte, nebyla nádherná? Teď už po té kráse ani stopa, odkudsi vítr přihnal šedivou plachtu a v ní  jen sem tam se občas trochu modrá.....

"Babíí, to jsem Ti přinesl z procházky..." , řekl mi Matěj, a podal mi pár snítek pámelníku, tak jsem to šoupla hned do vázy.  Dívám se na něj, je plný korálků, a tak mě napadlo, že v každém je ukryta nějaká vzpomínka....Jejda, to jsem se v představách tak nějak

Do rukou občas vezmu staré fotografie, fotky, které amatérsky dělával můj táta. Na hony vzdálené bylo to od současnosti, teď jenom cvakneš a je to ! No, to by tatínek koukal, co je to foťáček digitál a co všechno umí !  Jak je to docela snadné, žádný "tank" na vyvolávání filmů, žádná temná komora, kam nesmí proniknout paprsek denního světla, žádné potřebné nádobíčko, větší plastové

Včera jsme s Jarčou vzpomínaly na peřiny, které nám všem, čtyřem dětem, maminka dala do výbavy. Byly nové a dvojmo, kvalitním husím peřím naplněné a ke každé ještě dva polštáře. A to peříčko, to tedy bylo, vždyť bylo z našich domácích hus ! A tak jsme si připoměly samotné draní peří, většinou v zimním čase, a že to býval  takový obřad !  To přijela babička a také na výpomoc přišla některá

Čím jsem starší, tím nějak víc vzpomínám na chvíle z dětství, které se v mysli vybavují snad krásnější než vůbec byly, myslím, že tohle je běžné, že rádi vzpomenem jen na to hezké. Před pár dny jsme s Jarčou postály u jednoho hrobu, položily květiny a zapálily svíčky. Naše nejhodnější teta Anna a strýc, Jirka a Jana, jejich děti, celá čtyřčlenná rodinka, jsou tu už navždycky pohromadě....Kde

Naše sedmá třída na základce, takový průměr, řekla bych.  Žáci chytří i méně chytří, jak už to ve školách bývá. Majákem třídy byl Vašek, sice tak trochu pohybem nenadaný, ale hlavu měl, to tedy jo ! Kdyby nikdo z nás něco snad nevěděl, on věděl vždycky, to tedy jo.....

Bylo pár kluků,

Když jsem tu vzpoměla na moje nemilé setkání s vosami, vybavila se mi ještě jedna další příhoda. Stala se kdysi o kousek dál, jen co by přehodil kamenem Nisu....Jedno má společné, opět to byla  výprava na houby a příliš zdárně také neskončila.

Jednoho hezkého dne,

Kdykoliv kolem tohoto místa jedu, nemohu nevzpomenout, a i můj muž  v tu chvíli se škodolibou radostí občas připomene: "Hele, táto, vosy !!

Jednou jsme se vydali na houby do lesů za Hamrštejnem, u silnice je takový plácek, kde se dá auto zaparkovat. Byla jsem celá natěšená, jak

Jablka, jablíčka, ta letošní nadúroda mě úplně zahltila, tak jsem se pustila i do křížal. Jémine, ta známá věta - co je doma, to se počítá...no jo, v krvi pozůstatek dřívějších, prostších a skromnějších dob.....K

Moje maminka se vyučila švadlenou a tatínek byl pekař, a ani jeden toto řemeslo nakonec nedělal. Mít vlastní živnost hned po válce nebylo snadné, naši sem přišli z vnitrozemí a protože už měli dvě děti, brášku a mne, tak tatínek  nastoupil do fabriky, aby nás uživil. Své řemeslo pověsil na hřebík, neměl na vybranou , a přijal práci ve slévárně, jako slévárenský dělník, a celý svůj život tam