Dřív bylo běžné, že se chodilo do lesa, nadělat dříví na otop. Tedy v naší rodině, tomu tak bylo. Tatínek zašel za hajným aby mu v lese vymezil úsek k vyřezání soušek . A k tomu i úklid těch suchých větví, tatínek byl takový poctivec a dříč, a nás děti, brával sebou. I maminka někdy chodívala, prostě kdo ruce měl, ten se zapojil. Jeden rok, když se přes les měl stavět elektrovod a vykáceli celý pruh lesa, silné kmeny odvezli a zůstaly po nich jen mohutné pařezy, tak je tatínek ze země dobýval, musel mít sílu, byla to dřina. Když se mu zdařilo kořeny uvolnit, podstrčil pod pařez bidlo, a to přes kámen sloužilo jako páka. A bráška i já, jsme se na bidlo také zavěsili, no nevím, možná jsme tátovi přece jen pomohli, nevím....Ale topivo z toho bylo, bylo ho dost, ale těžce vykoupené, dnes by to nikdo ručně nedělal, nikdo...Tak jsem se rozepsala, teď k tomu kabátku. Tatínek do lesa nosil takový kostičkový, podobný co nosili i řezníci. Když přivřu oči, vidím ho zcela živě, jako by nic z toho neodvál čas. Do lesa jsme vždycky brávali vozík a s vrchovatým se vraceli zpět. A jednou tatínek ten kabátek při dobývání pařezů svlékl a pověsil na strom. Domů jsem se vraceli už skoro za šera, plně naložený vozík drkotal cestou dolů a když jsme u Kubátů z lesa vyjeli na silnici,tatínek zjistil, že ten svůj oblíbený ohoz na stromě v lese zapoměl. Poslal mě zpátky, do toho lesa, abych ho domů přinesla. Jo, bála jsem se přece jen trochu,to lesní šero mě strašilo. Já se neloudala, já rychle běžela, abych ho co nejdřív měla. Popadla jsem ho a z lesa ven, jen ať uvidím na cestu ! Ale už nevzpomenu, zda jsem je cestou na silnici zpátky dohnala, ale to už je jedno, kabát jsem přinesla!
Tenkrát mi bylo tak jedenáct....
