Do rukou občas vezmu staré fotografie, fotky, které amatérsky dělával můj táta. Na hony vzdálené bylo to od současnosti, teď jenom cvakneš a je to ! No, to by tatínek koukal, co je to foťáček digitál a co všechno umí ! Jak je to docela snadné, žádný "tank" na vyvolávání filmů, žádná temná komora, kam nesmí proniknout paprsek denního světla, žádné potřebné nádobíčko, větší plastové čtvercové misky, k tomu takové plastové jakoby pinzety, vývojka, ustalovač, zvětšovák, potřebné fotopapíry, a rámeček na velikost výsledné fotky, váleček na žehlení hotových fotek při sušení, červená žárovka na osvětlení,a také na vědro s čistou vodou bych zapoměla, fotky se musely vždycky z ustalovače pořádně opláchnout, prostě v čisté vodě vykoupat! Byla to taková obřadní alchymie, když jsem občas, jako už starší děcko, mohla pomáhat a taťka mi svěřil misku s vývojkou, tak to jsem měla nejraději! V tom tajemném přítmí, tou červenou žárovkou spoře osvětleném, jsem se snažila uhlídat aby fotopapír byl řádně ponořen, a důležitě jsem pozorovala až se na něm objeví snímek, hotový tak akorát, ani moc světlý, ani moc tmavý.... Jé, o tom bych mohla psát ještě mnohem víc, ale takhle to myslím, docela stačí....
Jeden z dávných obrázků z tatínkovy " dílny", a když ty dva fotil, to nějak nevzpomínám, ale přece jen na něco, co se k této době váže. První dva sourozenci, venkovské děti, copak si asi zrovna špitaly? Možná té holčině přišlo jen k smíchu, že bráška vzal nůžky a vysoko nad čelem jí vystříhal zubatou ofinu... A že by si to přála? Také si už nevzpomenu
A jak se tak na fotku dívám - ten malý klučina s veselou tváří, bude mít v prosinci kulatiny. Už sedmé, to nám to uteklo, už sedmé.....
