Možná je to úchylka, ale jistě nejsem sama, kdo si přinese něco na památků ze svých cest a výletů. Nemyslím něco kradeného, ale i tací se najdou, že nepohrdnou nějakým tím suvenýrem, který šlohnou tajně a s radostí .... Já si z výletů nosívám kamínek sebraný na cestách, nebo hladce omletý oblázek

Letošní sníh přišel až v dnešní noci, někde se cestou opozdil. A tak teď dohání všechno co zmeškal, ale vánoční dny mu rychle utekly, a svým pozdním příchodem už je nenapraví....Teď padá a padá, všude kolem už je bílo, sněhová peřina jaksi těžkne, protože venku je na nule. To by se stavěl sněhulák

Tak tohle byl "dáreček" nečekaný, když  o svátečním večeru u komína zakokrhal ohnivý kohout, a pod krovem vyšlehly plameny.   "Panebože, u Chadrabů hoří, musíme  napomoc !"  Rychle jsme běželi sněhem, venku bylo jiskřivě bílo, prostě zima, jak má být. Než přijeli hasiči, téměř všechno se společnými silami vynosilo z chalupy ven, i ten ozdobený stromek

Venku je nevlídno, do oken bubnuje déšť, a poryvy větru to umocňují a mně už od rána běží hlavou jeden strašně smutný den, právě dnes, před 45 lety...Když jsem to sobotní ráno svého tatínka doprovázela do nemocnice, ani ve snu by mne nenapadlo, že s ním mluvím už  naposled...A v paměti je to stále tak živé, jakoby by další pádící čas nic z toho nesetřel...

Při společném pátečním posezení

Ta příhoda už je léty zavátá, ale střípek vzpomínky se mi vybavuje docela jasně a vím, že potkat mě v dnešní době jak za sebou k domovu táhnu zpupnou kozu, byla bych každému pro smích. Už je to dávno, když jsem byla ještě hodně mladá a doma jsme ve chlívku kromě jiného měli i kozu. A  jednou přišel

Dnes mají svátek všechny Anny, Aničky a Andulky, malá děvčátka, sličné dívky, mladé i zralé ženy a i mnohé babičky, hezkého jména nositelky....

I moje maminka byla Anna a dnešní den pro ni býval jistě veselejší, než celá řada dnů  ostatních.  To však odnesl pádící 

Ještě jsem tam a nějak ze své mysli nemohu vyhnat to, co se mi teď ve vzpomínce jeví  jako pozemský ráj ,  co v mé paměti utkvělo tak silně, že si to ještě dnes chci zase  připomenout a tak tu truhlici nostalgií opředenou, jen tak zlehka znovu pootevřu, ať se pár střípků vzpomínání trochu proběhne..

Babiččiny kytičky - tak po dlouhá léta říkám prostým kvítkům bílého slezu,  vždycky mi babičku připomenou a přivanou do mysli dávný, bezstarostný  prázdninový čas jedné malé holky co měla štěstí prožít ho u babičky. Proto to kvítí má místo v mé zahrádce , tak jako  babička má místo

Kristýna -Kristýnka, hezké jméno, kolik dívek a žen se tak jmenuje, i v jedné písni se opěvuje, ale tahle, co mi dnes  svými obrázky připoměla Jarča, ta je fakt jediná. Když se vydáte do Hrádku nad Nisou a projedete městem, tak na okraji, kde protéká Lužická Nisa, na hranici s Německem, tak tam ji najdete. Je to původně povrchový důl, kde se až do roku 1969 těžil lignit, má rozlohu 14 ha a

"Jé, to jsou potravinové lístky ! Kde jsi k nim přišla ?" - ptám se Šárky když mi je ukázala.  "Moje babička je měla v dokladech, asi schované na památku..." Ale babičky  se na víc už zeptat nemůže, ta odešla nedávno, v devadesáti letech.

Ty lístky mi matně připoměly, jak je naše maminka kdysi stříhala, když  šla na nákup do konsumu..