Ještě mám čas než mě zavolají, tak si tu v poklidu sedím, a rozjímám... Na očích řada bílých skříněk, od čísla jedna až po osmnáct. A každá z nich  pokaždé dostává  jiného majitele, vrznou dvířka, cvakne klíček a jeho věci v ní zůstanou na krátký čas bezpečně uvězněné. Žádný velký shon, lidé se střídají a vše, v příjemném prostředí, tu běží jako na drátku... Už je to řada let, když tu

Že se vůbec ptám - přece sníh je nejchytřejší, vždycky ho něco napadne...

Ale teď vážně - tuto zimu jsme na něj čekali nějak dlouho, ani ty vánoce nebyly bílé, až když  se rozhoupal po půlce ledna, a přizval na pomoc  brášku mráz, tak jsme se dočkali.  Ne že bych zimu nějak měla ráda, já ji nemusím,

Do města nejezdím často, ale když musím, jdu na zastávku  včas.  Nemám to naštěstí daleko,  ale kdysi jsem autobus dost často dobíhala, to když jsem jezdila do práce.  To odnesl čas, jen zastávka MHD je pořád na tom stejném místě, čekárna bývala nevzhledná a plechy na stříšce v poryvech větru vždycky tak rachotily, že měl člověk strach,  že  vítr tu střechu odnese.

Když jsme byli dětmi, tak při veselých zimních radovánkách jistě každého z nás lákaly rampouchy. Mne jo, klidně se přiznám... vzpomínám, jako by to bylo včera..... Jak  jsme rádi skotačilli ve sněhu kolem potoka, zkoušeli jak je v potoce led silný, bylo slyšet, jak pod ním voda teče přes kameny a bublá,

Za hranicí naší zahrady už léta stojí malá chatka, u ní vzrostlá třešeň , kolem pár jablůněk, podle strouhy dva vzrostlé smrky a borovice, v rohu parcelky skleník. Když přišlo jaro, nešlo si nevšimnout,  že už se její majitel v zemi ryje, jak ty své záhonky pečlivě připravuje a jak se mazlí s tím svým královstvím.  Já  jsem ho chápala, a fandila mu, on měl tu zahrádku rád. No, řekněte,

My, tři králové jdeme k vám, zdraví a štěstí vinšujem vám....

Už je to hodně let co jsem tou alejí na kole párkrát jela, z hlavní silnice zkratkou do zámečku v Hamrštejně, o němž jsem tu také psala, že už silně zchátralý nenávratně mizí v propadlišti dějin....Tenkrát v té aleji bylo plno mohutných lip, ty v květu tak voněly a včelky se činily, to byla krása ! Kdo asi vysázel všechny ty lípy, komu patřila cesta loukou, vedoucí

"Jé, to jsou potravinové lístky ! Kde jsi k nim přišla ?" - ptám se Šárky když mi je ukázala.  "Moje babička je měla v dokladech, asi schované na památku..." Ale babičky  se na víc už zeptat nemůže, ta odešla nedávno, v devadesáti letech.

Ty lístky mi matně připoměly, jak je naše maminka kdysi stříhala, když  šla na nákup do konsumu..

Už jenom 24 hodin, a bude tady - další nový rok !  Tak hodně štěstí všem......

  Hoj ty Štědrý večere,

  ty tajemný svátku,

  cože komu dobrého neseš na památku ?......

 Vše jak má být už je nachystáno, stromeček i dárečky, jen zasednout k večeři a pak... Pak zazvoní zvonek u domovních dveří - kdopak to byl ? -ptá se maminka dvou synů. "To bylo avíso, volají mě, musím hned