Včera jsem šla kolem jedné školky a na její zahradě bylo živo. Toho běhání ve sněhu a štěbetání. Opodál dětského chumlu stály dvě učitelky a byly zabrány do hovoru. A ty děti za plotem, docela malé, všimla jsem si, jak si dvě děvčátka "ochutnávala" zasněženou rukavici, k učitelkám obrácená zády, aby ne, obě by mohly přijít o "zakázané ovoce". Jedna dívenka, tak pětiletá, se rozběhla k malému dřevěnému domku, a snažila se ze střechy uloupnout visící rampouch. No, to ani rampouch snad nebyl, jen taková zmrzlá nitka. Holčička skákala, ruku natahovala, ale na ten ledový kousíček nedosáhla. I když, kdoví, možná ta touha byla tak velká, že to s námahou nakonec zdolala. Pokud jí to ovšem bystrá paní učitelka nezatrhla, to nevím, protože jsem spěchala. A když jsem ji viděla, jak se snaží, to mi připomělo, že i mne rampouchy lákaly, a bylo jich v potoce plno, jen stačilo natáhnout ruku. Zažít něco takového, to bych té holčičce přála.