Adil | Po stopách minulosti.

Ještě mám čas než mě zavolají, tak si tu v poklidu sedím, a rozjímám... Na očích řada bílých skříněk, od čísla jedna až po osmnáct. A každá z nich  pokaždé dostává  jiného majitele, vrznou dvířka, cvakne klíček a jeho věci v ní zůstanou na krátký čas bezpečně uvězněné. Žádný velký shon, lidé se střídají a vše, v příjemném prostředí, tu běží jako na drátku... Už je to řada let, když tu bývaly jesle pro prťata, s dvouletým synkem jsem do těch míst poprvé přišla,  a potom celý rok běhávala. Každé to ráno vystoupit z autobusu, pospíchat ulicí do kopečka, za ruku držet  moje vzorné dítko, nikdy  nereptalo, a jen  mu v tom spěchu kmitaly nožky, pak zahnout za  roh, a ještě za druhý, a už jsme tu. V šatně ho rychle převléknout, předat sestřičkám a fofrem zpátky na další autobus, abych to stihla včas do práce. Horší to bývalo odpoledne, v práci jsem končila ve čtyři, to pak byl teprve cval !  Žádný nákup cestou, to ani náhodou, pořád jsem honila čas, a ten čas honil zas mě.....

Tok těch mých vzpomínek ukončil příjemný hlas - "paní J.  tak pojďte dál, dnes máte jen ultrazvuk, příště bude ještě to cvičení..." A tak mě napadá, měnila bych ?  Chtěla bych vrátit zpátky ten čas a pořád jen spěchat, s pohledem upřeným na hodinkách a za ruku táhnout malého kluka? Asi už ne, to mám za sebou. Ale aspoň deset let, to kdyby jen šlo, tak ty bych si s radostí  ubrala ! A tak teď jdu krokem pomalým a žádný spěch, jdu do těch míst, kam jsem dříve chodívala, a jen doufám, že ty dnešní cesty nebudou zcela zbytečné...