Každé ráno , před osmou, vodím prvňáčka Matěje ke škole a na cestu nám stačí tak deset minut.  A pak před dvanáctou, stejnou cestou mašíruju znovu....Tedy nic tak zvláštního, ale přece jen ta ranní cesta jednu stinnou stránku  má. Jsou to auta, většinou samé větší "káry", a chodec se musí mít na pozoru, oči na šťopkách! V tu dobu je provoz jako na autostrádě, zarostlé příkopy,

Dnes jsem si všimla jednoho stromu, že už se převléká do žluté, to je neklamné znamení podzimu. A tak už ho tu máme....

"Nechceš s námi do lesa ?" volá na mne přes plot sousedka.  "Mohly by být houby, když pořád prší, chtěla bych si jich pár nasušit..." 

Přišlo pozvání na svatbu. Bude se vdávat Matějova sestřenice a moje vnučka Hanča. Na takovou slavnostní příležitost se musíme přece také  slavnostně obléknout... Máťa má vybráno - přál si bílou košili s parádní kravatou, přišel se mi ten malý frajer ukázat až ven..."babí, sluší mi to...?"

Na víkend odjel Matěj s rodiči k druhé babičce a tak jsem měla příležitost mít Kryštůfka jenom pro sebe, chtěla jsem mu vynahradit svoji pozornost. "Kryštůfku, zůstaneš u nás přes noc a taky půjdeme spolu na procházku , třeba do lesa, jo ?" "Ne, babí, ja nemůžu, já mám svůj pokojíček, víš..?" Dal mi košem vzápětí. Jo, kdyby byl doma Matěj, to by nezaváhal, ani vteřinku.

Teď si někde můžou vesele prozpěvovat - " v tej naší áleji, švestky se válejí..."  Zralé, modré a slaďoučké švestičky, kdo by je neměl rád ?  Jen letmo vzpomenu na moje dětství, na velkou zahradu  a  na dvě řady stromů, švestkami obsypaných. Všechny tam kdysi vysázel táta, bohatě plodily, snad každý rok.  A my, děti, jsme mívaly za úkol ty švestky ze štaflí otrhat.

A tak tu máme pravé babí léto, mohlo by vydržet hodně dlouho, třeba až do konce října...No, to bych toho zase chtěla nějak moc, ne ?  No, není to paráda, když je hned po ránu obloha vymetená, nikde ani smítko z jediného mráčku, klídek, ani lísteček se nepohne, prostě bude krásný den a navíc,

Letní dny pomalu končí, dávají nám sbohem, babí léto najednou vystřídal déšť, a že ta šedivá deka nad námi je pořádně nacucaná, tak ji nahoře někdo pečlivě ždímá a ždímá....

Prý prší-li hodně v září, vesele se sedlák tváří....No, snad tu konečně porostou houby, už se mi k uším doneslo,

" Proč jste ty kedlubny ze záhonu nesnědli dřív, když jsem ty tři týdny byla pryč, jsou už přerotlé a co teď s nimi..?"  - padla má otázka k rodině.  "My jsme taky nějaké měli, nám to stačilo "- řekla mi na to Šárka. A když už tam přežily a na moje ruce počkaly, no co, 

Taková mylná informace, o té hvězdě posledně ! Ona je šesticípá, jak to vysvětlím ? No, že špatně vidím, když jsem si nevšimla....

A teď názorně, hlavně pro Miládku....

Opravdu nic nového nemám, dny plynou, jeden za druhým a jeden jako druhý......Doma, pořád jen doma, mít tak křídla ! Jéje, to bych se světem rozletěla, volně, jako ten pták....Irenko, jistě mi rozumíš.......

No, vlastně jsem chtěla dát jen pár řádků o rajčatech, vím,