"Nechceš s námi do lesa ?" volá na mne přes plot sousedka. "Mohly by být houby, když pořád prší, chtěla bych si jich pár nasušit..." Nechala jsem se natotata zlákat, žádné dlouhé rozmýšlení, neváhala jsem ani chviličku. Ani ty dešťové přeháňky nás nezastrašily, šup a už jsme na Karlově v lese. Dole nic, snad výše něco najdem a tak se hrabem do kopce, lezeme výš a výš a v košíčku skoro nic. Houpal se mi u pasu na řemínku, no, nevím jak bych ho nesla, kdyby byl plný až po okraj.V takovém terénu nemohu jít bez opory, tak jsem si vzala trekové hole. Před námi "prďák", proč na něj lezem, celé už deštěm promočené? No, už nemáme na vybranou, leda se otočit a zpátky dolů. Přešly jsme uzounkou pěšinou pod vrstevnicí a skoro žádné houby jsme neviděly...Pod námi stráň, snad ještě prudší, takový úsek, co dobře znám. Zprava i zleva, to nebylo lepší a dolů se dostat musíme. Kdyby to šlo, snad po zadku bych to nejraději sjela ! Jo, to by byla podívaná, no myslím, že i tak to podívaná byla. Štěstí, že mne moje ortopédka při cestě z kopce neviděla.....