Prohlížela jsem si historické obrázky různých staveb našeho města a porovnávala co se u některých změnilo. A když jsem se pozorně zadívala ne tento dům, vybavil se mi jeden malý okamžik, kdy jsem se ve své domněnce nezmýlila.

Nevím kudy ti dva z budovy utekli,

Dnes žádné dlouhé povídání nebude.Jen se zmíním, kde jsem malého vzteklíka viděla. Vítal nás na kraji parku Vigelanda, v norském Oslu, kam jsme si zašli prohlédnout velké seskupení nádherných pískovcových soch s výstižným názvem Strom života. Ten vzteklík tam stál na podstavci, zcela nahý, a výraz v tváři napovídal, proč se Vzteklík jmenuje. Mám něco málo retrofotek a na nich malé děti, včera jsem

Ve skutečnosti se tak nejmenoval, ale bystrozraký byl, a jak  !  Měl oči jako jehly, skoro propíchnout uměly, bylo obtížné se do nich dívat. Kdo ? - jeden profesor ve škole, co nás učil. Když se tenkrát moje mamka vrátila z třídní schůzky, prohlásila: "Ten tmavovlasý s tou bradkou, ten má oči jako trnky, jeho pohled přímo propichoval, divný pocit, já ti nevím..." Mamka ho viděla,

Před pár dny jsem vzpoměla na svůj prohřešek - jít za školu, tak jsem vzpoměla na ten tvůj, moje věrná kamarádko, vím jak to bylo, i když jsem tam s tebou nebyla, tak jako jsi nebyla ty, se mnou, v té naší stodole.....

Dívka, těsně před maturitou, chlapec krátce po vojně. Oba čistí, nezkušení,

Navštívila mě Krista, moje věrná kamarádka,  už od studentských let. A jak už to bývá , zabrousily jsme i do vzpomínek, nejen na školu ale i na další životní štaci -  na práci, která nás potom čekala a shodly jsme se, že to bývalo  podstatně jiné, než je dnes. Při nedávném pobytu v nemocnici jsem si všimla, že personál má svou práci rozdělenou podle dosažené odbornosti, to za nás 

Možná je to úchylka, ale jistě nejsem sama, kdo si přinese něco na památků ze svých cest a výletů. Nemyslím něco kradeného, ale i tací se najdou, že nepohrdnou nějakým tím suvenýrem, který šlohnou tajně a s radostí .... Já si z výletů nosívám kamínek sebraný na cestách, nebo hladce omletý oblázek

Letošní sníh přišel až v dnešní noci, někde se cestou opozdil. A tak teď dohání všechno co zmeškal, ale vánoční dny mu rychle utekly, a svým pozdním příchodem už je nenapraví....Teď padá a padá, všude kolem už je bílo, sněhová peřina jaksi těžkne, protože venku je na nule. To by se stavěl sněhulák

Tak tohle byl "dáreček" nečekaný, když  o svátečním večeru u komína zakokrhal ohnivý kohout, a pod krovem vyšlehly plameny.   "Panebože, u Chadrabů hoří, musíme  napomoc !"  Rychle jsme běželi sněhem, venku bylo jiskřivě bílo, prostě zima, jak má být. Než přijeli hasiči, téměř všechno se společnými silami vynosilo z chalupy ven, i ten ozdobený stromek

Venku je nevlídno, do oken bubnuje déšť, a poryvy větru to umocňují a mně už od rána běží hlavou jeden strašně smutný den, právě dnes, před 45 lety...Když jsem to sobotní ráno svého tatínka doprovázela do nemocnice, ani ve snu by mne nenapadlo, že s ním mluvím už  naposled...A v paměti je to stále tak živé, jakoby by další pádící čas nic z toho nesetřel...

Při společném pátečním posezení

Ta příhoda už je léty zavátá, ale střípek vzpomínky se mi vybavuje docela jasně a vím, že potkat mě v dnešní době jak za sebou k domovu táhnu zpupnou kozu, byla bych každému pro smích. Už je to dávno, když jsem byla ještě hodně mladá a doma jsme ve chlívku kromě jiného měli i kozu. A  jednou přišel