Můj prvorozený synku, mé myšlenky k tobě letí s největším bolem v mateřském srdci, právě v tomto dvacátémosmém listopadovém dni,  tak jako každý rok, dnes už šestnáctý....

Vzpomínám na tvé narození, vzpomínám na tvé dětství, vzpomínám na tvé dospívání, vzpomínám na tvoje rozhodnutí

Je to tak, mám potřebu se vypovídat o náplni uplynulých dní. Možná ke mně někdo zajde, letmo řádky přečte a nejspíš k tomu řekne: Hm, žádná dechberoucí slova, tím nás tedy neoslníš !  Já vím, vím, že jsou to jenom takové přízemní všednosti...Nejsem mistrem pera a řádky vtipně nekořením, napsat to lépe ani  neumím. Těch myšlenek co se prožene přes třičtvrtě století starou hlavu, těch je

Jako korálky na niti jsou  do jednoho kruhu všechny dny seřazeny a rok co rok se opakuje s přesnou pravidelností to stejné. Z té dlouhé šňůry se pak den po dni odkutálí a už ho nikdy zpět nenavlékneš...To přirovnání mi prošlo hlavou když jsem v minulém týdnu  shrabovala spadané listí. 

První listopadový den byla neděle a po poledni volá sestra Jarča - " Co děláš? Nechceš s námi na chvíli do lesa? Jen tak se pokochat, zatím neprší..." Dvakrát mě nikdo pobízet nemusí, takovou možnost neodmítám, než přijedou, ať nezdržuju, ve čtvrthodině jsem připravená...Jsem ráda a ani se

Tenhle rozhovor s pětiletou vnučkou  byl zajímavý tím, že ve své dětské fantazii ho brala vážně a své rozhodnutí mi s pevným předsevzetím sdělila. Nechtěla jsem jí to pokazit, tak jsem to brala naoko také vážně, ale nenápadně jsem se bavila....Niť rozhovoru jsem vlastně začala já, otázkou, jestli se jí po kamarádech ve školce nestýská když se teď nemůžou vidět.

Když na stromech podzim zbarví listí, když pozlatí jejich koruny, to je krásná podívaná, to je pastva pro oči....A pak se listí k zemi lehce snáší, a pod nohama zašustí...Mám ráda podzim s modrou klenbou nad hlavou , s paprsky sluníčka, co už nás neohřeje ale jen tak  tu naši zem pohladí...

Ten

Oproti mému očekávání  je říjen víc deštivý, větrný a chladný. Letošní podzim je takový podivný, virová situce tomu jen napomáhá a na náladě nikomu nepřidá. Mám štěstí, že nemusím mezi lidi, a ani nemusím být doma zavřená a jak je to jen možné, můžu jen otevřít dveře a jsem na zahradě... Tam se podle svých sil a možností můžu zaměstnat potřebnou podzimní prací.  Zda je to nutné, dál nebudu

Tak nějak to na mne padlo, pochmurný čas, chladno a vytrvalý déšť posledních dní. Navíc hrozba covidu šířícího se  kolem nás, prostě blbá doba.Nalila jsem si dvojku červeného vína, navíc mám důvod, sice žádná rodinná sešlost se raději nekoná, i když má vnučka svátek. Tak na zdraví Terezko ! Už jsem si mezi dveřmi přiťukla s rodiči, příště si to vynahradíme.Ten virus kolem začal kroužit a svou

Jsem hříčka přírody jen se podívejte,

nad tím mým frňákem se klidně rozesmějte.

Ten není ostrý a špičatý jen napohled,

V podzimní náladě jen tak a všelijak, ubíhá čas...Myšlenky se honí hlavou, o tom co se děje kolem nás, ale nepropadám panice. Z mysli to v každém dni vyháním tím příjemnějším, svou mysl věnuji ponejvíc zahradě. Kdybych měla křídla a mohla si vyletět do přírody lehce a volně jako ten pták, to by se