Adil | co život přináší

Dnešní ranní nebeská hra trvala jen krátce, přesto mne vytáhla z domu rychle ven, to abych ji nepropásla.....

Radost přinese i pouhý pohled z okna. To  když se probouzí podzimní slunko a přestože už nemá svou hřejivou sílu, tak mé nitro polaská, jistě bude hezký den, řeknu si....

Svatováclavský den mi přinesl potěšení, když jsem se po mnoha letech prošla místy spojenými s hezkými vzpomínkami. Kam se poděly bezstarostné dny prázdnin tak dávno prožitých u babičky,  na počátku padesátých let minulého století ? Asi jsem dětinská,  při každé zmínce mě do svých vln vtáhne nostalgie a já se nechám do minulosti unášet... Aspoň na malou chvíli se vrátit do toho času a

"Babíí, koukej co jsem našel cestou ze školy, představ si, že ležel na kolejích na zádech " říkal mi vnuk a na dlani mu leželo malé pichlavé klubíčko. Ještě dodal : "To ho tam musely položit ty dvě holky, co šly chvíli přede mnou, on by si přece na tu kolejnici sám nevylezl. a takhle na záda nelehnul". No fakt, byla to záhada. Tak mu pomůžeme, je maličký a zimu by nejspíš nepřežil.

Prožívám smutné období a kam se kolem domu podívám, všude vidím stopy jeho šikovných rukou, které tu po sobě mnoho zanechaly...Zůstala jsem sama , ale musím jít   dál... Zůstalo prázdné jeho křeslo pod altánem, kde  rád ve stínu letních odpolední sedával, když v posledních letech už  neměl sílu něco nového vytvářet. Kam se kolem podívám, už jenom vzpomínám....Zůstalo prázdné