Panská skála v podzimní náladě.

Kolem domu je tolik práce, ale jako zajíc neuteče, nic se samo z místa nehne, ono si to počká....Půl hezké soboty jsme využili příjemněji, než se jenom na zahradě lopotit, padla volba, že nejdřív na výlet, a pak? Na trochu práce síly zbydou, nic se nesmí ošidit... Tak kam se kouknem ? Prý k jablonecké přehradě, nebo k Panské skále? K losování nedošlo - k Panské skále, jasně, nikdo nebyl proti. Tři dospělí a dvě děti, do auta si vlezem a huráá, už jedem.Kdy jsme tam naposled byli, cestou vzpomínám a pohledem  na podzimní malebnou krajinu se kochám...Jo, když jsme tam byli naposledy, to bylo také v tento čas, to byl s námi můj muž a jen jedno dítě, to druhé o světě nemělo ještě  ani ponětí. Tichá vzpomínka se mi na ten den vrací, a jako by to bylo včera, si ten hezký společný výlet vybavím,  mihne se tesknota, že čas nezastavíš, a nic co bylo  nevrátíš...Nechám své polemiky a tady jsou obrázky, snad řeknou více, než dlouhý proud slov.

Jéé, koukám, šneček  také na výletě, mohli jsme jít spolu, vždyť se ploužím zrovna tak...ale kochám se krásou a nespěchám, ale netuším jak to má on....

Pomalu jsem si to prošla kolem dokola, nahoru jsem tentokrát už nevylezla,nechtěla jsem s těmi "franckami" co mi byly oporou. Bylo tam krásně, to bylo,  já to radostně vnímala, taková očista duše .. Mohla jsem pozorovat  dění kolem, všimla jsem si i německého páru s velkým psem, kterého si majitelka ze všech stran fotila, když jí  dole na těch píšťalách  pózoval. V ruce velkou zrcadlovku a pokyny psovi od ní jen sršely. Najednou se rychle z místa rozběhla, hlasitě drmolila a z toho jsem zaslechla jasně - šajze !  V momentě jsem důvod úprku viděla, chtěla zachytit něobvyklý výjev, tak jako ona jsem pohotová nebyla.. Zaslechla jsem jen dupot velkého stáda skotu, které kolem přeháněli jezdci na koních, zřejmě z pastvy pryč. Blesklo mi hlavou - to je  jak honáci na ranči, jak známe z filmů.....

Bylo to moc pěkné dopoledne v přírodě, tak zas někdy příště tady nashledanou, možná...