Kam se podívám...

Prožívám smutné období a kam se kolem domu podívám, všude vidím stopy jeho šikovných rukou, které tu po sobě mnoho zanechaly...Zůstala jsem sama , ale musím jít   dál... Zůstalo prázdné jeho křeslo pod altánem, kde  rád ve stínu letních odpolední sedával, když v posledních letech už  neměl sílu něco nového vytvářet. Kam se kolem podívám, už jenom vzpomínám....Zůstalo prázdné křeslo v obýváku a na stolku leží  tužka a vedle ní křížovky, které denně  tak  rád  luštíval... vidím jeho oblíbený hrnek na kávu a prázdné místo u stolu, kam  si k společnému obědu sedával...Jeho oči už nepotěší rostoucí vnoučata, Terka už mu nic nezazpívá, už mu jen mává tam nahoru a dětskou pusu mu po větru posílá...a já už mu nemůžu říci - mám tě stále ráda a  vážím si tě, za vše dobré,   co jsi pro nás udělal....Těch 42 roků společně prožitých  uteklo jako voda, v květnu jsme slavili tvých osmdesát let a nikdo z nás netušil co přijde zlého, v jednom  horkém srpnovém ránu. Kam se jen podívám, je mi to líto a slzy se derou do očí....