Dnes žádné dlouhé povídání nebude.Jen se zmíním, kde jsem malého vzteklíka viděla. Vítal nás na kraji parku Vigelanda, v norském Oslu, kam jsme si zašli prohlédnout velké seskupení nádherných pískovcových soch s výstižným názvem Strom života. Ten vzteklík tam stál na podstavci, zcela nahý, a výraz v tváři napovídal, proč se Vzteklík jmenuje. Mám něco málo retrofotek a na nich malé děti, včera jsem

Slunko nás hřálo po celý den, skoro jako v létě,  nebeská klenba, nádherně azurová a z ní všechny obláčky dočista vymetené,  to byla paráda ! A ptačí koncert, to jásavé trylkování, kdo by ho nevnímal?  Jeden  čmelda se probudil, prolétl kolem, možná už hledal něco sladkého, asi

Dnes byla krásný slunečný den a navíc neděle, s tak azurovou oblohou, že sedět doma nečinně, to se nedalo....Vylezla jsem ven, už mne to pomalu "chytá", jen slepý by neviděl, co všude čeká práce. "Máťo, prosím tě, přines mi hrábě"volám na vnuka, chtěla jsem z

Ťuky, ťuk - haló, kdo tam ? To jsem já , JARO, - tak račte vstoupit !

No, jistě se nenajde ten, kdo by ho nepustil  přes svůj práh,  a dveře mu před nosem zavřel.....Vítáme tě, a tvé dary přijímáme....

Ve skutečnosti se tak nejmenoval, ale bystrozraký byl, a jak  !  Měl oči jako jehly, skoro propíchnout uměly, bylo obtížné se do nich dívat. Kdo ? - jeden profesor ve škole, co nás učil. Když se tenkrát moje mamka vrátila z třídní schůzky, prohlásila: "Ten tmavovlasý s tou bradkou, ten má oči jako trnky, jeho pohled přímo propichoval, divný pocit, já ti nevím..." Mamka ho viděla,

Skříň narvaná k prasknutí a já hledám a hledám, propadám panice, tak  všechno vyhazuju ven. Kde se to tu vzalo ? Takových hadrů navěšených na ramínkách, páté přes deváté, hadrů mně neznámých. Bože, kam se podělo moje oblečení, kde jsou mé halenky a dlouhé kalhoty? Ani sukně tu není jediná, ne počkej, hele našla jsem jednu, co jsem si kdysi sama šila. Tak si ji vezmu, co mi zbývá, do práce

Ten první měsíc po operaci kolene uběhl strašně rychle, den za dnem je vyplněn stále stejnou činností -  především nutnou domácí rehabilitací. Doma ještě nedělám vše co jsem dělala dříve, a abych se za "mordování" té prioritní části mého těla trochu odškodnila, tak si ve volných chvílích čtu. A tolik volných chvil sobě teď dopřávám, jéje, to se ale mám !

Před pár dny jsem vzpoměla na svůj prohřešek - jít za školu, tak jsem vzpoměla na ten tvůj, moje věrná kamarádko, vím jak to bylo, i když jsem tam s tebou nebyla, tak jako jsi nebyla ty, se mnou, v té naší stodole.....

Dívka, těsně před maturitou, chlapec krátce po vojně. Oba čistí, nezkušení,

Navštívila mě Krista, moje věrná kamarádka,  už od studentských let. A jak už to bývá , zabrousily jsme i do vzpomínek, nejen na školu ale i na další životní štaci -  na práci, která nás potom čekala a shodly jsme se, že to bývalo  podstatně jiné, než je dnes. Při nedávném pobytu v nemocnici jsem si všimla, že personál má svou práci rozdělenou podle dosažené odbornosti, to za nás 

Konečně chvíli venku, jen tak projít zahradou, pokoukat se, prohnat pár myšlenek hlavou - až mi to půjde, budu se držet navyklých činností tak jako dřív?  Vrátím se do starých kolejí a zahradu neošidím, nebo už od těch zvyklostí slevím ? Popravdě, ještě je čas, ještě jsem se nerozhodla, nějak bylo, nějak bude....Asi už nebudu tak umanutá, něco si odpustím, ale něco si pro radost ponechám.

V době mé rekonvalescence mám nějak víc času na čtení a tak toho plně využívám. Knížek mám hodně, je z čeho vybírat. Nejdřív jsem sáhla po Kukačkách od Václava Duška.

Je to příběh dvou dívek, Evy a cikánky Eržiky, které prchají z nápravného zařízení pro mladistvé delikventy. Jejich strastiplná