Emailem mi přišly dva obrázky s krátkým textem - Máma ho nechtěla, tak se starám já, je to moje miminko.  Poslala mi je vnučka mé sestry a mne v první moment napadlo - proč ho Ála nechce,  když doma ovečky v ohradě chovají... Nojo, stála jsem si na vedení, ale jen chviličku, jen jsem přešlápla a  to už mi došlo, že tou bezcitnou je vlastní máma,  jedna ze stáda

Když jsem za plotem spatřila ty bohatě rozkvetlé vřesy, chvíli jsem postála a na tu nádheru jen zírala.  Jé, mít takové vřesoviště před naším domem také, to by se mi líbilo !

Kristýna -Kristýnka, hezké jméno, kolik dívek a žen se tak jmenuje, i v jedné písni se opěvuje, ale tahle, co mi dnes  svými obrázky připoměla Jarča, ta je fakt jediná. Když se vydáte do Hrádku nad Nisou a projedete městem, tak na okraji, kde protéká Lužická Nisa, na hranici s Německem, tak tam ji najdete. Je to původně povrchový důl, kde se až do roku 1969 těžil lignit, má rozlohu 14 ha a

Šlapu do pedálů, ale po žádné cestě neujíždím,  nehýbám se z místa.  A přesto jedu !  Kilometr jako nic,  za malou chvíli  - pět i víc....

V tom se otevřou dveře a dovnitř nakoukne zvědavě Krýša. Překvapeně vyhrkne:  "Jé, babičko, ty šlapeš ? Ty na tom šlapeš jako mladá !!!"

A tak jsem v ten moment přidala na rychlosti, když jsem od něj 

Mohla bych říci, že se nic neděje, že v této vrtošivé zimě mi při tom mém domácím "popelení" běží den za dnem stejně, a dny jsou si podobné, jak vejce vejci....Snad ani není o čem psát, ale jo, něco by se našlo.

Nedávno jsem byla na zajímavé besedě se známým kreslířem Petrem Urbanem, prostě Ruda Pivrnec, jak ho neznáme. Viděli jsme také jeho poslední dílo, úplně odlišné, než jeho

S lehkým nádechem humoru jsem  svému muži  ráno oznámila:  "Jdu se nechat ostříhat, abych se ti líbila, ale ty mi pak stejně neřekneš, že mi to sluší." A on  pak po chvíli odvětil : "Přece ti nebudu lhát ." To jsem si tedy naběhla, jako bych ho neznala !" Dopoledne proběhlo podle plánu, stihla jsem i včas uvařit oběd a v navyklou dobu dát na stůl.

"Díky

Ještě mám čas než mě zavolají, tak si tu v poklidu sedím, a rozjímám... Na očích řada bílých skříněk, od čísla jedna až po osmnáct. A každá z nich  pokaždé dostává  jiného majitele, vrznou dvířka, cvakne klíček a jeho věci v ní zůstanou na krátký čas bezpečně uvězněné. Žádný velký shon, lidé se střídají a vše, v příjemném prostředí, tu běží jako na drátku... Už je to řada let, když tu

Že se vůbec ptám - přece sníh je nejchytřejší, vždycky ho něco napadne...

Ale teď vážně - tuto zimu jsme na něj čekali nějak dlouho, ani ty vánoce nebyly bílé, až když  se rozhoupal po půlce ledna, a přizval na pomoc  brášku mráz, tak jsme se dočkali.  Ne že bych zimu nějak měla ráda, já ji nemusím,

Do města nejezdím často, ale když musím, jdu na zastávku  včas.  Nemám to naštěstí daleko,  ale kdysi jsem autobus dost často dobíhala, to když jsem jezdila do práce.  To odnesl čas, jen zastávka MHD je pořád na tom stejném místě, čekárna bývala nevzhledná a plechy na stříšce v poryvech větru vždycky tak rachotily, že měl člověk strach,  že  vítr tu střechu odnese.

Když jsme byli dětmi, tak při veselých zimních radovánkách jistě každého z nás lákaly rampouchy. Mne jo, klidně se přiznám... vzpomínám, jako by to bylo včera..... Jak  jsme rádi skotačilli ve sněhu kolem potoka, zkoušeli jak je v potoce led silný, bylo slyšet, jak pod ním voda teče přes kameny a bublá,