Povzdech jedné rozmarné ženy.

S lehkým nádechem humoru jsem  svému muži  ráno oznámila:  "Jdu se nechat ostříhat, abych se ti líbila, ale ty mi pak stejně neřekneš, že mi to sluší." A on  pak po chvíli odvětil : "Přece ti nebudu lhát ." To jsem si tedy naběhla, jako bych ho neznala !" Dopoledne proběhlo podle plánu, stihla jsem i včas uvařit oběd a v navyklou dobu dát na stůl.

"Díky za oběd, bylo to dobré", řekl mi po jídle muž. A když se pak chystal na svoje pravidelné lehárko, a než za sebou zavřel do pokoje dveře, otočil se ke mně a jen tak se jakoby vážně zeptal: " Kdy že jdeš na to stříhání?"

Jo, říká se, že co se škádlívá, rádo se mívá.... Co bych také slyšet chtěla, já ho znám i on mě zná, překvápko se nekoná.

      Tak nermuť se nic,

      když nechce ti říct,

      alespoň někdy,

      že ti to sluší...

      Nermuť se nic,

      že neumí říct,

     těch několik slůvek,

     co pohladí duši....

No, ale teď vážně.  Únor už je za startovní čárou, den za dnem běží po určené trati, a vůbec se zimně netváří. Víc to připomíná předjaří. Dokonce se probudila i čemeřice, a snaží se rozkést lýkovec.

A jen kdyby bylo pár dní za sebou tak hezky,  tak jako v úterý, kdy venkovní teploměr  vyšplhal na deset stupňů, možná by stačilo i bergenii, aby se pod listy objevila poupata.

A takový jsem před pár dny viděla západ slunka, jakoby samotné nebe hořelo.

A včera jsem chtěla zachytit jeho východ, ale jen mne to po ránu navnadilo. Během chvíle se obloha halila do černých mraků, a  čarokrásný východ sluníčka se nakonec nekonal.