Od malého městečka Hodkovice nad Mohelkou jsme mírným stoupáním na Kostelní vrch prošli Křížovou cestou, která končí na samém vršku, u malé kapličky. Křížová cesta byla původně dostavěna v roce 1820, ale v roce 1864 vyhořela.  Znovu obnovena byla v roce 1867.  K dalším

Jaro ťuká na dveře a  do přírody nás láká, tedy jak koho.... Dnes se mi ani nos vystrčit nechtělo, protože je venku už od rána  nevlídno, ale včera, včera to šlo ! "Mami, pojeď s námi na malou procházku, bude to hezky po rovině, za chvíli jedeme" vyzval mě syn. "Kam máte namířeno ?"ptám se. "To

Ten malý výlet  do neznáma,  i když jsem se neptala jaký je cíl, ten mě moc potěšil.  "Jestli chceš pojeď s námi, někam se podívat, jen tak, než  všechno barevné listí ze stromů spadne..."  zavolala mi v neděli Jarča.  Ráda přijímám, neptám se kam, nechám se překvapit, vím, že Jarča s foťákem vždycky chodí, aby  v přírodě obrázky ulovila, vždyť to samé

Na té  procházce k soutoku řek jsme obě měly oči opravdu všude,  bylo co obdivovat, hotový balzám pro duši !  Ani ta cesta místy krkolomná když jsme přes kořeny šlapaly, ani ta cesta místy kamenitá nám naši euforii nevzala....

V pozdním nedělním odpoledni se sluníčko schovalo,  ale v příjemném teplu jsem se pustila do zapleveleného zeleninového záhonu. Zem byla suchá a sypká, šlo mi  to od ruky docela snadno a když jsem si po chvíli rovnala shrbená záda tak mě pohled tentokrát netáhl k Ještědu, ale na druhou stranu,  k Jizerkám. Nad nimi bylo pošmourno až černo, asi už tam pršelo. Ale v sobotu, tam bylo

Ještě je docela hezky, Terka v kočárku ještě spí a než se vzbudí, mohli bychom vyjet nahoru na Ještěd, jen se rozhlédnout a zase hned zpátky, teď večer by to šlo, pojeď s námi - lákal mě synátor.  A když to jde, takovou nabídku neodmítám, jsem ráda za každou podobnou.... Ale až k vrcholu to nešlo, na horním parkovišti svítila červená stopka, nahoře bylo obsazeno.  Vydali jsme se dál pěšky,

"Nechceš jet na otočku s námi ?" zeptala se mě Jarča.  Jasně že jsem řekla - "to víš že jo, ráda !" Ráda se podívám zase tam, do jiného kraje, kde žije druhá sestra Maruška.  Jen co jsme přijeli k Turnovu už jsem se ubíhající cestou mohla kochat tím, co se mi líbí a co tady u nás téměř neuvidím. Lány obilí ! Už zlátnoucího ječmene, lány ještě

Je pár dní před vysvědčením, už se nezkouší, už je rozhodnuto, někteří vědí jak to dopadne, někteří jsou v nejistotě, ale školní výlety bývají jisté. "Máťo, jak se těšíš na výlet, to bude bezva, viď ?" - ptám se vnuka. "Docela jo, babčo, ale stačil by mi jeden den, nevím jaké to bude, mně se tam nechce spát..."  "Uvidíš, že se ti bude líbit, užiješ si se spolužáky,

Ještě jeden malý výlet jsem si dopřála, díky tomu, že mne navštívila Hanka a já jí chtěla ukázat místo, kde nikdy nebyla. Napadly mne Dánské kameny, tam je nenáročný výšlap a navíc z parkoviště Na Výpřeži, lesem, po pěkně upravené cestě. Nevadí, že je listopad, a já mám ještě jiřiny i dosny v zemi,

Poslední říjnové dny jsem si dopřála trochu výletů,  a že podzimní práce venku nemám zdaleka hotové, to mne vůbec netížilo. Skoro jsem měla pocit, že když ne teď, tak už se do přírody hned tak nedostanu. A také mi nahrálo, že mne navštívila sestra Maruš a hned zase neodjela jak bývá běžné