Brouzdání kolem Ještědu

Poslední říjnové dny jsem si dopřála trochu výletů,  a že podzimní práce venku nemám zdaleka hotové, to mne vůbec netížilo. Skoro jsem měla pocit, že když ne teď, tak už se do přírody hned tak nedostanu. A také mi nahrálo, že mne navštívila sestra Maruš a hned zase neodjela jak bývá běžné a tak jsme se v rodinném houfu vydali hledat vyhlídkové ještědské terasy. Nedělní odpoledne se zdálo slibné, ale nahoře už je větší zima,  teple jsme se oblékli a šlo se. Chtěli jsme zajít ke Kamenným vratům, pak na Červený kámen a dál cestou k Mohyle letců. Vydali jsme se po žluté značce, a stoupáním rozmanitým terénem jsme se dostali až nahoru, k prvnímu cíli.

Kamenná vrata před námi, ale výhled přes lesy nikam není, brání tomu rostoucí mlha.

Ale okolí kolem té skály je pohádkové, alespoň mně se tak jeví...

V průzoru mezi "vraty" díky té mlžině stromy nejsou v dáli už dobře vidět.

Opouštíme toto hezké místo a já si v duchu říkám, musím se sem někdy vydrápat ještě jednou, až bude jasná viditelnost, možná, že i Jarča by také ještě jednou chtěla...Přiznám, trochu jsme bloudili, to se stává, dali jsme se lákavou pěšinou, která pak zničehonic končila. Žádný náznak možného průchodu ani vpravo, ani vlevo, jistě každého zbloudilce ta pěšina zradila. Vrátili jsme se s prudkého kopce zpátky dolů  k jedné odbočce a dali se správným směrem.

Pěkně upravenou cestou se nám to šlapalo mnohem lépe, ale bylo víc a víc mlhavo, větřík a zima. Nevadí, musíme dojít k dalšímu cíli.

Blížíme se k Červeným kamenům a z vyhlídky už asi nic nebude, nejsme zrovna vybaveni, kdyby přišel déšť.

Tak sem se musím podívat také ještě jednou, to si ujít nenechám.Je to tu pěkně upravené, ta cestička by nás dovedla dolů a kolem zas až nahoru,na pěknou vyhlídku. Už jsem ji viděla na krásných záběrech s pohledem do údolí, s jasnou azurovou oblohou, jenže ty záběry nebyly moje  ...no, holt tedy až příště.....

Tak kam dál? Ještě k Mohyle letců.

Bylo už pozdní odpoledne a místy se při zemi viditelně válela ta mlha.

Vyšlapanou pěšinou jsme dorazili až k místu, kde v roce 1948 havaroval letoun a jeho posádka zde zahynula.

Dokonce tady ještě nějaké zbytky z letadla leží.

Teď už si musíme pospíšit, rychle se stmívá, ještě máme před sebou kus kamenité klikatící se cesty z kopce dolů.

K silnici vedoucí od Výpřeže jsme dorazili už ve značném šeru, ale všem se ten výlet líbil i když  z  rozhlížení do kraje vlastně nebylo nic. Tak snad někdy příště....

Tentokrát jsem fotila novým foťákem, je to dárek od mého muže. Budu se muset moc a moc učit...zn.SONY 20,1mega pix.  a  3x zoom...k tomu jako návod silná brožurka, aby ne,  je ve čtrnácti jazycích, a co myslíte?  Čeština tam není !  Mít tak po ruce zkušeného poradce, ale se mnou by musel mít velkou trpělivost....