Den za dnem mi utíká  v neměnném rytmu, všechny jsou tak nějak stejné...Že bych se nudila, to se říct nedá, ale ne vždycky mám chuť a dostatek sil a energie, abych se  hned pustila do všemožných činností, s takovou vervou , jako zamlada.... Moje oči vidí co je třeba, - vše co jsem venku  každý rok dělávala, něco bylo jistě potřebné, něco možná i ze zvyku, a jak známo, zvyk je železná

Nad libereckou čtvrtí Ruprechtice je v lese i z dálky vidět nažloutlý ovál, každý zdejší ví, že je to lom. Při pohledu od nás ho pokaždé spatřím, avšak  u něj  jsem  dříve nikdy nebyla. Věhlasná liberecká žula se zde těží už více jak 100 let a lom se stále rozšiřuje. Bylo by zajímavé vědět kam až se vytěžená  žula dostala a co vše bylo z ní stvořeno. Jedno vím určitě, že z tohoto

Co naplat, létu odzvonilo, tytam jsou hřejivé paprsky slunka , obloha ztratila azurovou barvu, co naplat, venku už se asi neohřejem.  Ale kdo se i tak chce zapotit,  svůj způsob si jistě najde. Co takhle podzimní práce na zahradě ? Ne každý zahradu má, ne každého taková práce zajímá a baví,  jiných možností na zahřátí je víc. Třeba jít svižnou procházkou a kochat se přírodou, nebo

Tento významný den jsme všichni prožili, první vstup do školy, do první třídy. Jaké to bude, co nás čeká...Někdo se nedočkavě těšil, někdo se možná i obával, tak to prostě v dětském světě chodí...Já si svůj první vstup do školy vůbec nevybavím, je to už hrozně dávno, tak dávno, nebylo mi ještě ani celých šest roků. Vím, že tehdy byly třídy spojené a jediný světlejší moment se mi ve vzpomínce z

Prší a prší...Slunko nás nechce rozveselit a v posledním srpnovém týdnu školákům dopřát  modrou oblohu nad hlavou aby se s prázdninami mohli radostněji  rozloučit.  Co je moc, to je moc, ale člověk přírodě neporučí... V mokru se nedá na zahradě dělat, ale jen tak se pokoukat a při tom

Přála jsem si mít na zahradě švestku, odrůdu Čačanské lepotice a toto přání mi asi před pěti lety syn splnil. Malý stromek jsem  opečovávala  až  zdárně povyrostl a vytvořil korunku .Letos poprvé přinesl úrodu. Zřejmě četl mé myšlenky  nebo snad zaslechl s černým humorem vyřčená slova - chtěla bych tvé švestičky konečně  ochutnat, jestli se toho vůbec dožiju...Jo, dožila

V nedělním odpoledni jsme zajeli k mé sestře, bylo už načase, od podzimu jsem se s ní ještě neviděla. Osobní setkání je jistě lepší, než mít na uchu jen telefon....V té malé vísce je takový klídek,  prostě jiné, než je to u nás.  K té pohodě přispívá i hladina rybníka, žádný malý rybníček

K tomuto místu jsme  tentokrát nešli od zříceniny hradu Hamrštejn ale z druhé strany. Ze silnice do Kryštofova Údolí jsme na malém prostranství zaparkovali u odbočky na Andělskou Horu. Cestou, místy plnou kaluží, se mi  do mysli vrátily vzpomínky.  Nejvíc  ta,  jak jsme s mým mužem lezli nad cestou do příkrého listnatého svahu a odměnou nám byly pravé hřiby. Jindy jsme

V tento čas kvetou růže  všude, tahle trnitá  kráska teď hraje prim..... Na naší zahrádce i já  několik růží opečovávám a  každý rok se těším až rozkvetou.

Na uložených prknech, těsně pod stříškou kůlny jsme objevili malé a  nenápadně skryté  suchou trávou i peřím vystlané miskovité hnízdo a v něm asi pět  hladových zobáčků.. Opodál, z větví jabloně se neúnavně ozývalo típ, típ, típ típ....Žádné trylky, žádný ptačí zpěv, snad po celý den, ve stejném rytmu jen hlasité típ....Jednoho z rodičů jsme zachytili v blízkosti hnízda, zrovna