Kdo je kdo...? Což na tom záleží ? - jsme rádi, že jsme se po roce na konci prázdnin zase sešli. A parádně jsme si to užívali,  že pak Adélka  domů ani odjet nechtěla. "Prosím, prosím,  mně se tu líbí, ještě tu zůstanem, prosím..""To nejde, Adélko, ty tři dny stačí, taťka

Tak už to vím ! Ale sama jsem to bohužel nevypátrala, jak jsem se v jednom mém květnovém článku tady holedbala, že na to přijdu. Trochu jsem se snažila, to jo, ale marně. Co je to za dřevinu ? Teď už odpověď znám, pan Václav Větvička, známý botanik  mně tu neznámou dřevinu určil pod názvem

Ještě tomu moc nerozumím, vždyť mi ještě nejsou čtyři měsíce.... Ale stejně koukám co se kolem děje, všechno mě zajímá, koukám, kde je ta moje mamka, proč se tam ohejbá až dolů k zemi,,  a taky bráška s bratránkem tam něco sbírají, co to asi bude ?  A ten můj taťka tam s něčím jezdí, ale můj kočárek o není !

Rajčata pěstuju už léta, stále na jednom místě,  a to ve skleníku, tam je s jinými plodinami nestřídám.   A začínám  od semínek, která si z plodů sbírám,  to není žádná věda.
 A potom se jede dál a dál, a každý rok bohatou úrodu postupně sklízím, jako odměnu za mou snahu. Loni jsem si sebrala semínka ze třech druhů, pečlivě omyla a usušila,

Posledně jsem si tu zoufala, jaké že je tu dlouhodobé a úmorné vedro, že nám tu ani nekápne, že moje kytičky pořádně nevykvetou, a už poupata žárem chřadnou, že jsem se těšila na záplavu kvítí voňavých floxů, na oranžové zvonky trubače, pnoucího se do koruny borovice, a na spoustu jiné krásy....Bezmoc nad tím vším mou duší jen cloumala,  nedomrlá jablíčka na zemi pod jabloněmi, bramborová

Kdo z vás se díval na hvězdy padající z nočního nebe,  kdo si při tom něco přál...?  Jak se předvídalo, že noc, díky těm hvězdičkám se neobyčejnou  stane, i já jsem to nebeské divadlo  vidět chtěla, ale.....Ale neviděla jsem vůbec nic,  tentokrát jsem do půlnoci bdít nevydržela, po dalším horkém dni mě únava dohnala ke spánku, a místo hvězdiček jsem si přála, ať do rána

Vedro všude, v každém koutě, všechno horkem rozpálené, už v poledne se v bytě vůbec nedalo být..   Nastal šrumec a stěhování, Máťa běhal sem a tam, pak nakoukl za mnou do kuchyně  - "babí, my jdem dolů do garáže a budeme tam obědvat, nahoře pod střechou  už se to vydržet nedá, máme tam příšerný hic !" V té naší garáži pod naším domem, tam byl tak příjemný chládek,

Další parný den odešel spát, jenom mně se ještě spát nechce, teprve teď, jako bych ožila. Pod rouškou noci je venku příjemně, nebe plné hvězd a všude kolem klid.. A uchu lahodící koncert cvrčků, který na venkově k teplé letní noci patří, se bez přestání ozývá, k tomu stačí okno otevřené a při tom bdění naslouchat. Ti muzikanti jsou jen cvrčci, nebo zpívají i kobylky ? To tedy nevím, možná...možná

Teď už nezbývá nic jiného,  už jen zaklepat na tu pomyslnou bránu a ámen -  všechno nenávratně zmizí.....

Byla to zajímavá stavba, malý zámeček v udržovaném parku, kde rostly rhododendrony a keře žlutých vonících azalek, park plný různých stromů a dole pod zalesněnou strání v zátočině šuměla řeka Nisa. Nevím kdo zámeček kdysi dal postavit, ale domnívám se, že

Pár jsem si jich do obrázků posbírala než skončil červencový den. Za den, za dva za tři, ztratí květy na kráse, ale z poupat další budou. Asi proto se jim říká denivky....