Občas se mi  mihne jakási vzpomínka, na pouhý okamžik, co se v něm dělo, byť je to malichernost, taková blbina, a ono to, nevím proč, v paměti zakotvilo... Kdysi, musím  říci, že už je to dávno, když v naší vsi bylo ještě JZD,  kdy se tu ještě hospodařilo. Pole s obilím, bramborami i krmnou řepou, na lukách se sušilo seno, no mohla bych básnit, jaké to bylo....nic z toho tu

Je léto, je krásně a když  teplý vzduch horce sálá, je příjemné smočit se ve vodě. " Babíí, půjdeš se mnou na zahradu k bazénu ? Je vedro, chtěl bych se potápět..." neměl Matěj stání hned po ránu. "Ale jo, půjdu, tak před desátou, až nachystám všechno k obědu, to sluníčko bude ještě víc hřát, ale tak nejvíc na hodinku, platí ? A odpoledne bude na koupání

Tak dny, spojené s pomlázkou,  jsou za námi a když je tak porovnám s dobou mého mládí, tak tady u nás, nevím jak jinde, hoši už děvčata tolik neprohánějí. Koledníci přišli, to ano,  vždyť jim počasí přálo, tak proč zůstat doma ? Ale bývalo kdysi rušněji, děvčata dospat nemohla, co kdyby si hoši přivstali a z postele je vytáhli? Jé, je to by ta pomlázka pěkně štípala !  To nepřišel

Dnes si tu zavzpomínám na jednu příhodu, kdy vítěz byl můj, ještě ne roční vnouček, a já jsem prostě prohrála, ač jsem se zvítězit všemožně snažila. Jedno podzimní odpoledne jsem se nabídla, že vezmu malého ven.  "Já nevím, aby Tě nezlobil, aby nechtěl z kočárku ven", měla obavy jeho maminka. "Prosím tě, žádné strachy, jenom se projedem a hned bude spát" - řekla

Dnes se mi do rukou dostala knížka, kterou její majitelka dala mému vnoučkovi do sběru.  Nedalo mi, abych si ji celou neprohlédla, je o spartakiádních vystoupeních na Strahově, v roce 1980.  Když jsem v ní listovala, s trochou nostalgie se mi vynořily vzpomínky , jak i já jsem tuto atmosféru vnímala jako cvičenka, když se při nástupu na strahovský stadion, plný kulatých a přesně

Možná si to jen namlouvám,  ale zdá se mi, že v dobách mého dětství bývaly zimy jiné,  prostě takové,  jaké mají být.  Bývaly hluboké závěje, panečku, do nich se vesele skákalo,  tak jako do peřin, i když moc studených ! A když mrzlo až praštělo, nám dětem,

Byla listopadová sobota , také devátého, ale přesně padesát let zpátky......

Jedna mladá a životem nezkušená, celá v bílém, se svatební kytici v rukou, vyšla vstříc osudu, nevěsta, slavnostně rozechvělá....Je to ten pravý, co ji navždycky rád mít bude, co bude při ní stát, je to ten, co jí třeba i modré z nebe snese, je to ten, pro kterého tak jako pro

"Matěji, už se ti to blíží, už půjdeš poprvé do školy, a jak se na školu těšíš...?  ptala jsem se vnuka.

"Těším se hodně, a budu tam chodit rád, už vím, kde budeme mít třídu, už jsem se tam byl podívat..."

Jo,jo, kéž mu ta radost vydrží, už to nebudou jen dětské hrátky, už  nastanou školní povinnosti, snad pro něj učení

Období maturit je v plném proudu, čas obav, strachu a nejistoty...udělám, neudělám, jak dopadnu, jaké si vytáhnu otázky, budu mít štěstí ? Nebudu zmatkovat, budu vše vědět, soustředím se "na potítku" než před zkušební komisi předstoupím...?  Tohle se jistě prožene hlavou každému čekateli, je jedno z kterého oboru a z které školy. Tablo už je vystavené, za výkladem městského

Vracím se na chvíli o šedesát let zpátky a docela jasně si vzpomínám, jak jsem poprvé zírala na televizi.  U Doubků, v honosné vilce na konci obce jsem tehdy seděla na židli, uprostřed pokoje, a poprvé viděla ten zázrak, kterým se mi chtěla pochlubit  jejich dcerka Irena. Co tenkrát