Od toho smutného dne, kdy zasáhla mé srdce nečekaná  rána, pro mámu ze všech nejkrutější, dnes uběhlo už sedm plných let. V hloubi své duše vše schované mám, vzpomínky na Tvé narození, na Tvé dětství a na to jak jsem další Tvůj život z povzdálí sledovala, jak jsem si přála, abys v životě co nejvíc šťastný byl.....

Jo, ponocovala jsem dosti dlouho a jak hodiny v pravidelném rytmu odměřovaly čas, hlavou šel řetězec myšlenek , jak už to bývá když blízko se zastaví  smrt. Franta, Fanouš, Fanda, už není mezi námi, moje sestra Maruška zůstala v domě najednou  sama a tíhu té samoty musí dál nést, s tichou bolestí v srdci se vyrovnávat.... slov se mi nějak nedostává, Život a Smrt - po světě svorně

Jsou stále s námi všichni ti, které jsme měli rádi a kteří měli rádi i nás a přesto nás museli opustit. Čím jsme starší tím víc si uvědomujeme, že tohle je vlastně jediná věc o které moc dobře víme, že nikoho nemine, že dřív či později přijde čas a my se dočkáme míru až  svou životní bitvu prohrajeme...Jak je tenká hranice mezi životem a smrtí a jen málo lidí má hromadu štěstí nazbyt. 

Před sedmi lety jsem mému nejstaršímu synovi k narozeninám napsala přání, bylo 13. září....

TAK  UŽ  MÁŠ  ČTYŘICET !!

TO  JEŠTĚ  NENÍ  ŽÁDNÉ  STÁŘÍ,

JE  TO  JEN  ZHRUBA  40 X 365  DNÍ  V  KALENDÁŘI.

"Vy něco slavíte? " - zeptala jsem se mé sestry Jarči, když před nás položila talířek s výtečným ovocným dortíkem. Jenom se usmála a odvětila - "my ne, ale vy , my jsme slavili před týdnem..."  No, řeknu vám, spadla mi čelist, na naše vlastní výročí dočista zapomenout !  Vlastně včera to bylo poprvé kdy jsem k mužovi nepronesla 

Neumím najít ta správná slova - moc jsem se bála o dědouše, ten svíravý pocit strachu o život ! Nedělní vedro, mužova urputná posedlost aby už byla u domu hotová ta dlažba a i něco víc, co se do zdraví pomalu vkrádalo...když najednou jakoby z nebe sjel blesk - a srdce mu řeklo, tak a dost !  Teď už je líp ale mé myšlenky všechny jsou jak strážní andělé, tam u jeho lůžka, v nemocnici....

Nejhezčí roční období je v plném proudu tak si ho užijte dosyta.....

Poslední obrázek mého táty...Věřte, že za žádný jiný, ani od známých malířů , bych ho neměnila. Má pro mne cenu velikou - je to poslední rukopis mého táty. Vzpomínám, jak jsem mu hleděla přes rameno, jak štěteček po plátně tančil, kde by mne bylo napadlo, že je to naposledy.... "Tatí, ten obrázek je hezký, já bych ho od tebe chtěla," vypadlo ze mne přání.  "Dcero má, jen

 UŽ NÁM VÁNOCE NA DVEŘE KLEPOU, ZA KLIKU BEROU A DVEŘE SE OTVÍRAJÍ.......tak bych chtěla vám všem, Irence, Jarmilce, Renátce, Márince.......... prostě všem dobrým lidičkám dnes trochu popřát....

28.11.2004 byla první adventní neděle, zrovna tak, jako je dnes. ....

To ráno vracel ses po práci ke své rodině a už nikdy, nikdy........

Už nikdy Tě Tvá máma nepohladí, už nikdy Tě Tvá máma neuvidí, už za svojí mámou nepřijedeš, už nikdy, nikdy....

Chlapče můj, s bolestí v srdci vzpomínám....

Smutná je pro mne ta adventní neděle.........