Jsou stále s námi všichni ti, které jsme měli rádi a kteří měli rádi i nás a přesto nás museli opustit. Čím jsme starší tím víc si uvědomujeme, že tohle je vlastně jediná věc o které moc dobře víme, že nikoho nemine, že dřív či později přijde čas a my se dočkáme míru až svou životní bitvu prohrajeme...Jak je tenká hranice mezi životem a smrtí a jen málo lidí má hromadu štěstí nazbyt. Je takový smutný tenhle dušičkový čas, kde jsou všichni ti, kteří už nevidí na modré obloze slunce, nevidí květiny kvést, neslyší zpívat ptáčky,kde jsi můj synu, kde jste maminko s tatínkem,maličký bratříčku, kde jste babičky a dědečkové, tety a strýci, kde jste bratranci, sestřenice, kde jsi švagře Drahoši a proč jsi teď odešel švagříčku Fando? Kde jste děvčata ze studií, Jarčo,Dášo, Jano, Evo, Jano, Gerdo a Jano ? Svůj osud nenajdem ve hvězdách, osud je jenom v nás a my ani nevíme, co se ze dne na den stane....
