Naše rodina je jak šňůra korálků , které jsou za sebou na niti navlečené.... Nejdřív tatínek a maminka, za nimi děti, a další korálky postupně přibývají....Pak každá ta perlička ze šňůry osudem poztrácená, stane se pro zbylé navždycky vzpomínkou.....
Perla
Běh nečekaných událostí v tomto týdnu mě ke psaní žádnou inspiraci nepřinášel, myšlenky byly jinde....
Všem příznivcům mého prostého blogu, plného povídání o běžném životě , zpestřeného amatérským fotem,
přeju pohodové Vánoce, příjemné chvíle u stromečku,
Dnes je to přesně 40 let ,tehdy byla sobota a v ní nečekaně, bez jediného slůvka rozloučení odešel náš tatínek. Snad ani jedinou chvíli tohoto dne jsem nezapoměla.
Od toho smutného dne, kdy zasáhla mé srdce nečekaná rána, pro mámu ze všech nejkrutější, dnes uběhlo už sedm plných let. V hloubi své duše vše schované mám, vzpomínky na Tvé narození, na Tvé dětství a na to jak jsem další Tvůj život z povzdálí sledovala, jak jsem si přála, abys v životě co nejvíc šťastný byl.....
Jo, ponocovala jsem dosti dlouho a jak hodiny v pravidelném rytmu odměřovaly čas, hlavou šel řetězec myšlenek , jak už to bývá když blízko se zastaví smrt. Franta, Fanouš, Fanda, už není mezi námi, moje sestra Maruška zůstala v domě najednou sama a tíhu té samoty musí dál nést, s tichou bolestí v srdci se vyrovnávat.... slov se mi nějak nedostává, Život a Smrt - po světě svorně
Jsou stále s námi všichni ti, které jsme měli rádi a kteří měli rádi i nás a přesto nás museli opustit. Čím jsme starší tím víc si uvědomujeme, že tohle je vlastně jediná věc o které moc dobře víme, že nikoho nemine, že dřív či později přijde čas a my se dočkáme míru až svou životní bitvu prohrajeme...Jak je tenká hranice mezi životem a smrtí a jen málo lidí má hromadu štěstí nazbyt.
Před sedmi lety jsem mému nejstaršímu synovi k narozeninám napsala přání, bylo 13. září....
TAK UŽ MÁŠ ČTYŘICET !!
TO JEŠTĚ NENÍ ŽÁDNÉ STÁŘÍ,
JE TO JEN ZHRUBA 40 X 365 DNÍ V KALENDÁŘI.
"Vy něco slavíte? " - zeptala jsem se mé sestry Jarči, když před nás položila talířek s výtečným ovocným dortíkem. Jenom se usmála a odvětila - "my ne, ale vy , my jsme slavili před týdnem..." No, řeknu vám, spadla mi čelist, na naše vlastní výročí dočista zapomenout ! Vlastně včera to bylo poprvé kdy jsem k mužovi nepronesla
Neumím najít ta správná slova - moc jsem se bála o dědouše, ten svíravý pocit strachu o život ! Nedělní vedro, mužova urputná posedlost aby už byla u domu hotová ta dlažba a i něco víc, co se do zdraví pomalu vkrádalo...když najednou jakoby z nebe sjel blesk - a srdce mu řeklo, tak a dost ! Teď už je líp ale mé myšlenky všechny jsou jak strážní andělé, tam u jeho lůžka, v nemocnici....
Nejhezčí roční období je v plném proudu tak si ho užijte dosyta.....