Kdosi prohlásil, že pro člověka jsou vzpomínky jediným rájem, ze kterého nemůže být vyhnán. Dávám mu za pravdu, je to tak. A tak jak je sám život, jsou vzpomínky veselé, vzpomínky smutné a také vzpomínky na trapné chvíle. Jednu takovou tady dnes mám. Je ze školní lavice léty už zestárla ale ve mně přece jen po dubu studia zanechala stopy provinění. Vzpomínka stará už 5O let a co se to vlastně

Už druhý den prší, doslova leje a bez přestání........

Hledám slova a hledám marně, nevím jak bych to dneska napsala. Můj plán je v tahu, od rána prší a nějaká prázdnota se do mysli vkradla. Ty první podzimní dny mě tak nějak naladily, sluníčko svítilo s příslibem pěkného víkendu. Už jsem si malovala, jak celou rodinku vytáhnu ven, třeba jen kousek za humna, jak se oba vnoučkové proběhnou a jak nám bude pospolu fajn. Ale zákon schválnosti - ten funguje

Už je to tak, podzim je tady a se vším všudy, jak se patří, už pěkně fičí ze strnišť. Vítr se prohání tou naší krajinou, sem a tam, ale sluníčko trošičku hřálo, možná dohánělo co v létě zmeškalo.  První den podzimní - byl právě včera, zlákal nás do lesa, že se provětráme. Vždyť jsme to slíbili Matějovi a on do lesa pokaždé rád. Tak si jen ve školce nahlásil  "dovolenou" a s

Asi je na tom hodně pravdy, ale ono to člověku nedá a ve vyjetých kolejích jede si dál... Zvyk je prostě jak železná košile, no, jaké si to uděláš, takové to máš. O čem je řeč? Den byl krásný,  k toulání přírodou jako stvořený a já tak jako včera, ryla se v zemi a lopotila.  Jistě mnohý si řekne, no, pěkná nuda, tak tohle bych určitě nedělal.... Ale ten zvyk - má pevné kořeny v

Celé odpoledne jsem se lopotila na záhonech, bylo potřeba vykopat plevel, vytahat mrkev a pór, uklidit ve skleníku a tak dál....S motykou v ruce a ohnutým hřbetem mi při tom běžely vzpomínky jak na filmovém pásmu. Byly to vzpomínky z dětství. O jedné vám napíšu, tak hezky,od začátku.     -  "Když budete zlobit, vemou si vás cikáni",to občas nám maminka říkala.

Vstala jsem časně, na obloze ještě svítily hvězdičky, to bude určitě hezky a tak mě to do lesa naladilo. Jen ještě přesvědčím dědouše a jdem ! Cosi jsem hledala v souborech fotek a ještě jsem na něco narazila-jasně, na ty naše kočičí kluky ! Psala jsem o nich už včera, tak dneska jen maličko přidám, neboť jsem v myšlenkách v lese... Jo, ti dva mrňaví chlupatí černoušci se včera najednou objevili,

Včera celý den pršelo ani se nechtělo ven.  Ale musela jsem, nakrmit slípky a dát snídani černému koťátku co se u domu drží. A ono nikde. Když klapne branka ke slípkám, vždycky odněkud vykoukne a čeká co dám. Chytit se nedá, tak jako jeho mamina, která má osud bezdomovce. Už jsem tu o nich také psala, co s nimi bude přemýšlela. Bylo jich 5, květnových mláďátek když je sem mamina přivedla.

Moc na Tebe vzpomínám, synku můj milý, prvorozený....Bylo zářijové nedělní poledne, třináctého, když jsi poprvé spatřil svět...... Jak já byla šťastná, se zdravým chlapcem v náručí a u jeho kolébky  - co asi přály mu sudičky ?

Jeden můj známý mi zjara dal sazeničku dýně. Semínka si přivezl z Kapského Města, -prý je nějaká zvláštní, povídal. Tak jsem ji vsadila na kompost a nějak  pečlivě o ni dál nestarala. Ale přece jen ze začátku, honila jsem od ní slimáky, aby ji celou nezbaštili.

Už jsem se nechtěla dál o Praze zmiňovat ale přece jen pro Ritu něco málo z růžové zahrady a když už to, tak ještě trochu jiných obrázků  přidávám. Nejsou nic moc, ale pár takových záběrů co jsem procházkou ulovila.

Všední dny v minulém týdnu tak jako vždy, uběhly po své lajně, nic nového pod sluncem. Ale přece jen nějaká změna, Matěj šel poprvé do školky .Odjížděl s rodiči po páté ranní, tak jsem mu na cestu zamávala.